Knihy - Duše lesa

Ukázka z knihy
Když poznám, že již neusnu, vstanu, obléknu se a zavřu do kanceláře. Mám tam vždycky co promýšlet, co chystat, plánovat.
Za oknem visí na temně modrém nebi mrazivý úplněk. Je naprosté ticho, takové, z něhož zaléhají uši. Nic se nepohne, ani moucha nezabzučí, jen tu a tam zašustí papír a zavrzá židle.
Najednou slyším plno kroků a šeptání. Zůstanu jako když mě opaří.
Není to pocit k závidění. Kdo je teď před domem, dobře sem širokým oknem vidí. Má mě jako na dlani, zatímco já jsem slepý.
Kde se vzal ten dav, co se mi sbíhá pod okno!
Zhasnu a potmě naslouchám podivnému šumu. Slyším, jak množství nohou pobíhá sem a tam, jen hovor jako když utne.
Nikoho nevidím.
Dívám se ovšem šikmo skrz dvoje sklo.
Váhavě, s bušícími spánky, otevřu okno.
Dupání a harašení v opadlém listí na zahradě rychle umlká. Všichni se zastavili ve stínu, dívají se na mě a já je ani teď nevidím.
Co když to nebyly kroky? Co když to byly jen velké kapky?
Jak by mohlo pršet? Mrzne a obloha je úplně čistá, s měsícem v zenitu.
Vtom proti nebi něco zahlédnu. Zvedl se nepatrný vánek a tisíce listů naráz se v mrazíku lehce odlupují od mateřských větví. Padají, vrážejí do sebe, každý se po nárazu také tak lehce ulomí, ulehne na ty opadlé na zemi a je tak těžký jíním, že to zní přinejmenším, jako by spadla veliká kapka deště.
Tak. Žádný déšť. Žádné kroky, žádní lidé. Prší listí. Odumírající pletivo, jehož vyzrálé buňky s konečnou platností oddělují každý řapík od větvičky, splnilo svůj úkol. Právě teď, v této mrazivé noci na začátku listopadu. Vše bylo nachystáno. K dozrání posledních buněk chyběl už jenom ten mrazík. Dnes do rána bude všechno listí na zemi. Čeho ještě včera nedocílil neurvalý vichr, to v pravý čas dokáže vánek, lehký jako něžný dech dítěte.
Ráno budou stromy holé. Stal jsem se svědkem nenápadného, zato stroze jednoznačného příchodu zimy. Bez okázalosti sněhové chumelenice, bez bělosti oslepující vánice.
Zavřu okno a rozsvítím, ale když se znovu posadím ke svým plánům a mapám, už na ně nedokážu myslet. Nebylo to nic mimořádného, ale ten úlek stál za to. Znělo to věrohodně.
A přece stačilo otevřít okno, přesvědčit se a všechno je úplně jinak.
Tam nahoře pluje koule, ozářená dalekým sluncem, a po ní se k levému obzoru sotva znatelně sune křivolaká větev. List, co ještě nespadl, stříbřitě světélkuje mrazem.
Zítra bude epizoda s padajícím listím bezvýznamná minulost. Ani si nevzpomenu. To jen teď, v noční samotě, je to pro mě zážitek. Čím víc na něj myslím, tím silnější mám nutkání nějak ho zachytit. Třeba o něm napsat.
Napsat? Komu? Nač? Koho bude zajímat, že jsem dnes nemohl spát.