Knihy - Alia
Název: | Alia (Nový Život) |
Autor: | Hess Václav |
Nakladatelství: | Nová Forma |
Rok vydání | 2011 |
Žánr | Fantasy |
ISBN | 978-80-7453-100-2 |
Počet stran | 207 |
Jazyk | český |
Vazba | měkká – lepená (paperback) obálka 300g křída + laminace |
Formát | A5 – formát 148x210 mm |
Cena | 201,- |
E-shop | www.stahujknihy.cz |
Ukázka z knihy
První věc, na kterou si pamatuji, je to, že všude kolem mě byla tma. Hustá, neprostupná tma.
Vleže jsem natáhla ruce nahoru, abych se něčeho chytila a vytáhla se, ale dokázala jsem nahmatat jen hladkou dřevěnou desku, nacházející se jen pár centimetrů nad mým obličejem.
Nervózně jsem ohmatávala stěny. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Nejprve jsem vše považovala za pouhý sen a snažila jsem se z té hrozivé noční můry nějak probudit. Byla jsem čím dál nervóznější, protože jsem vytušila, že tohle nemůže být jenom sen.
Začala jsem řvát a kopat kolem sebe, ale nebylo to nic platné. Neměla jsem sílu na to, abych s dřevěnou deskou hnula. Po prvním záchvatu jsem se uklidnila, ale pak přišel další. Začala jsem oběma rukama vší silou mlátit do jednoho místa na desce. Pocítila jsem jakousi zvláštní slabost, která snad pramenila z mé silné úzkosti, z mého strachu. Cítila jsem se velice podivně, jako by mi začal žilami proudit hořký chladný jed, který mi ubíral síly a pevnou vůli.
Všechny hrozivé pocity se ve mně smísily a vyvrcholily v další záchvat, při kterém jsem opět mlátila okolo sebe. Pak jsem zase začala v marné naději tlouci oběma rukama do tvrdého dřeva, snad abych se nějak prolámala ven, anebo aby mě někdo uslyšel a přišel vysvobodit.
Nikdo se neobjevil. Jímala mě hrůza a strach, netušila jsem, kde jsem a co se to vlastně děje. Následovalo další nesoustředěné kopání a mlácení kolem sebe. Najednou jsem zaslechla kovové zazvonění. Natáhla jsem ruku směrem, odkud ten zvuk vzešel... Do žil se mi vlila nová naděje, můj strach však nepolevil. Opatrně jsem se konečky prstů dotkla povrchu toho předmětu. Měla jsem strach, aby nově rozžehnutá jiskřička naděje, která mě držela při smyslech, zase neuhasla. Pod svými třesoucími se prsty jsem ucítila chladný kov. Opatrně jsem ho ohmatala. Byl to meč. Sebrala jsem všechnu zbývající sílu a udeřila jsem mečem nad sebe. Strop povolil a do obličeje se mi začala sypat hlína. Místo naděje mě však zachvátila další vlna strachu. Strop se zhroutil a najednou jsem byla zavalená masou kypré půdy a čekala jsem, že každým okamžikem zemřu. Ale přesto jsem to nevzdala. Bojovala jsem dál.
Za nějakou dobu, o které vím jen to, že byla nesnesitelně dlouhá, jsem se po šíleném zápasu o život vyhrabala na povrch. Venku byla noc, ale přesto jsem viděla velmi dobře. Myslím, že mi tma vůbec neubírala na síle zraku, ba spíše naopak.
Velice mě znepokojovalo to, že před místem, kde jsem stála a odkud jsem se právě vyhrabala, stál náhrobek. Hned jsem všechno pochopila, ale pořád jsem se snažila namluvit si, že je to jen sen.
Nemohl to přece být předčasný pohřeb, říkala jsem si, ale na náhrobku jasně stálo mé jméno. Začala jsem se fyzicky cítit velmi zle a myslím, že jsem se i na okamžik zhroutila.
Když jsem se později probrala, cítila jsem se naopak jako ještě nikdy ve svém životě. Bylo mi úžasně. Cítila jsem, jak se mi do žil vlévá nová síla, jejíž velikost byla nepředstavitelná a ještě nepředstavitelněji se mi promítala do myšlení. Všem zásadám, všemu, čemu jsem předtím věřila, jsem se jen smála. Ještě jsem nevěděla, čím jsem, ale věděla jsem, že již nejsem člověkem. Věděla jsem, že jsem mnohem výše a že mi žádná lidská bytost nemůže konkurovat.
Praštila jsem do náhrobku do místa, kde stálo mé jméno, protože to už vlastně mé jméno vůbec nebylo. Byla jsem teď někdo jiný než kdysi. Kamenný náhrobek praskl a já si teprve teď uvědomila, jak je má skutečná síla veliká.
Když se ze mě mé staré já konečně úplně vytratilo, zaslechla jsem nějaké zvuky a několika opatrnými skoky jsem se přemístila hlouběji mezi hroby. Kryla jsem se jako zkušený voják a pohybovala jsem se rychleji a obratněji než jakákoliv šelma. Byla jsem lehká jako pírko a bez toho, aby mě mohl kdokoliv zpozorovat, jsem doběhla až k dveřím chatrče, která, jak jsem později zjistila, byla skromným domem zdejšího hrobníka.
Zapomněla jsem na své předešlé instinkty a bez jakékoliv snahy být tichá a nepozorovatelná, jsem rozrazila dveře.
Viděla jsem, jak se hrobník s tváří plnou děsu a zmatku ze spánku probral v jeden jediný okamžik. Nechápavě se ptal: ?Kdo je tam?? Snažil se zjistit, co se děje. Uviděl mě teprve až v okamžiku, kdy jsem přešla k oknu. Skrz ušmudlané sklo dovnitř pronikal jasný svit luny. Bledý a studený svit, a právě v něm uviděl hrobník mou tvář. Než jsem mu odpověděla, zarazil mě výraz zděšení a absolutní hrůzy, jakou má snad jedině oběť, když se ji chystá zabít vrah, kterým se pyšnila popelavá tvář hrobníka. Zdálo se, že chce křičet, ale to jsem nemohla dovolit. Rychle, jako kočka, když útočí na myš, jsem se přihnala k jeho obličeji a svou rukou jsem mu pevně zakryla ústa. Viděla jsem, jak se jeho oči ve výrazu strašného zděšení obracejí k mé tváři. Pak jsem pocítila jeho tep - silný a rychlý tep člověka, který je strachem šílený. Viděla jsem velkou naběhlou tepnu na krku, jak neznatelně pulzuje, a v ten okamžik jsem objevila svého nového učitele, který mě od začátku provázel a zachraňoval v mém novém životě. Ten učitel se jmenoval instinkt. a já jsem se jeho radami řídila.
Zpět na seznam knih