Knihy - Z druhé strany

Ukázka z knihy
?Je čas!? přerušil úpěnlivé ticho hlas v mé hlavě.

A to byl konec. I když jsem se před krátkou chvílí smířil s tím, že se to stane (Vážně jsem byl odhodlán vyměnit svou duši za duši půl roku mrtvého Mariana Kubeše?), až teď mi došlo, že to skutečně hodlají udělat. Opravdu jsou odhodláni obětovat mě! Jediný pohled na sedící Lindu, opět překřižující ruce na hrudi, prozrazoval, že je skálopevně rozhodnuta - ať už to zní kdovíjak ab­surdně - vyvolat zpět duši svého tragicky zesnulého manžela a vpravit ji do mého těla. Najednou mé tělo ztěžklo. Nohy odmítly nést tu tíhu pochopení a zlomily se v kolenou. Smýkl jsem sebou k zemi. Nemít ruce připoutané k okovům, zhroutil bych se na podlahu. Začal jsem se bát. Ne toho, co se za pár okamžiků asi stane, ale toho, co bude potom. Jako by strach z pochopení nahradil krev, kolující v mých žilách.

?Nedělejte to!? hlesl jsem odevzdaně s očima upřenýma na podlahu. ?Prosím??

Bylo už pozdě. Rituál dávno začal.

Hlasité zvuky dechu mne donutily podívat se na sedící Lindu. Seděla stejně, jako když prve chtěla začít - zkřížené nohy, ruce překřížené na hrudi, dlaně svírající nahá ramena. Její tělo se vzdouvalo a vydouvalo postupnými hlubokými nádechy a výdechy. Vypadalo to, jako že nedýchá jen ústy, ale ce­lým tělem. Pod lehce přivřenými víčky jí prosvítalo bělmo očí. Oči samotné se však pohybovaly trhavými pohyby, jako by se jí zdála ta nejhorší noční můra. Po chvíli se její pootevřená ústa pohnula a začala šeptat slova, kterým jsem ani za mák nerozuměl. Připadalo mi to jako směs latiny, italštiny a španělštiny, ne­byl to však ani jeden z těch tří jazyků, to vím určitě.

Pak se to stalo. Jediný pohled do zrcadla mě omráčil víc, než pořádná rána válečkem na těsto. Sklo zrcadla se vydouvalo do místnosti. Něco na něj z druhé strany tlačilo. Vypadalo to, jako by bylo těhotné a chystalo se do našeho světa porodit svůj zatuchlý, nečistý obsah; něco, co z tohoto světa už jednou odešlo a nemělo by se to vrátit zpět. Kubešův duch byl nestvůrně protáhlý a rozteklý jako vosk hořících svíček, který se roztékal po podlaze vedle zrcadla. I když to prakticky i teoreticky mělo udělat už dávno, zrcadlo hrozilo, že praskne a rozletí se v tisíci kouscích po místnosti.

(Z druhé strany)