Knihy - Nemožně zvědavá holka!

Ukázka z knihy
"Katko, pojď sem!" zavelel táta hned, jak mě slyšel vcházet do bytu.
Ten tón hlasu znám. Tak jaký z mých průšvihů vyšel najevo tentokrát? O svém čistém svědomí si iluze nedělám. Ale každopádně budu zapírat!

"Ahoj, tati," zkusím být za milou a vychovanou dcerunku, snad to zabere.
Nezabralo...
Táta mi beze slova strčil před nos fotografii a já se málem skácela. Úplně se mi podlomily nohy, rozklepala jsem se strachy, polkla naprázdno a musela jsem si sednout!
Na té fotce jsem totiž byla já. To by nebylo nic neobvyklého, to se občas stává, že se vyskytnete na nějaké fotce. Jenomže já stála před vilou Kytkových!
Sakra, ten bezdomovec Zahradníček! No jasně, kdo jiný? Kretén! Musel mě tehdy vyfotit. A jak ho vyslýchali, tak táta ten foťák asi našel... A vypadá docela navztekaně. No, tak to jsem teda fakt v místech, kde záda ztrácejí své slušné pojmenování!
"Co mi o tom řekneš?!"
"No, víš..." Do háje! Lhát? Vymluvit se na Káju? Že jsem ho šla navštívit? Anebo říct pravdu?
"Motala ses kolem, co jsi tam sakra dělala?" tátův hlas je hodně rozzlobený.
Takže radši pravdu, kdo ví, kolik toho ví. Asi mě ten Zahradníček prásknul, že jsem se tam poflakovala. "Víš, tati, když mě je té holky líto..." Zkusím to na city. Táta se na mě podíval, ale nic neřekl. "A taky jsem byla zvědavá, jak to tam vypadá, kde se ztrácejí malý děcka. Nezlob se..."
"Katko, ty jsi tak nemožně zvědavá holka! To snad ani není pravda! Víš přece, že tím můžeš narušit průběh vyšetřování a o tom, že to může být pro tebe nebezpečné ani nemluvím!" řekl táta, ale tón jeho hlasu už mi zněl o poznání smířlivěji než před chvílí.
"Kdo ví, co se té malé vlastně stalo. Může se něco stát i tobě," pokračoval táta v přednášce. "Drž se od té oblasti dál, to myslím vážně, Katko!" Potom se zamyslel a zeptal se: "A byla jsi i vevnitř, myslím ve vile?"
Zakroutila jsem hlavou a od další debaty na téma mých průšvihů mě naštěstí zachránil můj mobil. Mrkla jsem na tátu, jestli si to můžu vzít. Přikývl.
Volala Markéta: "Jdeš ještě ven?"
"Počkej, já se musím zeptat tatínka," řekla jsem jí, coby momentálně nejvzornější dcera na světě. Pochopitelně jsem hodlala být vzornou dcerou pouze po dobu přechodnou, nezbytně nutnou k uklidnění mého rodiče.
"Tati, mohla bych jet s Markétou na kolo?" zavolala jsem do kuchyně, kde se táta mezitím snažil objevit něco k jídlu. To bude mít docela těžké, blesklo mi hlavou. Máma totiž ještě nebyla doma a zbytek buchet od včerejška padl do mě.
Markéta, když slyšela slovo kolo, zaprotestovala: "Co blbneš, jaký kolo?"
"Na kolo?" opakoval po mě táta zamyšleně a dál hypnotizoval prázdnou lednici, jako kdyby čekal na zázrak. Asi doufal, že se z ní vysune nějaká ruka s podnosem a na něm bude něco k snědku.
Snad mě pustí. Napadl mě totiž geniální plán, zavánějící ovšem dalším průšvihem...