Knihy - Advokátem Petra Voka

Ukázka z knihy
Vrátil loutnu majiteli a pohladil po tváři šenkýřku Kateřinu. Podomek vyvedl grošáka. Nasedl a vydal se zpět na zámek.
Ve svém pokoji si vyzvedl trumpetu a došel k hradbám, kam vedla Kateřinina okna. Nechtěl, aby ho kdokoliv spatřil, ale marně se rozhlížel, kde by ho nebylo vidět. Rovná zeď zámku a kus od ní rovná hradba. Žádný výklenek, žádný strom a měsíc svítil na bezmračném nebi jako lucerna. Pak se rozhodl a vydal se k věži. Stráže, které míjel, mu vzdaly čest a pokračovaly ve své obchůzce. Vystoupil až na vrchol. Mezitím se úplně setmělo. Nasadil trumpetu k ústům a začal hrát. Nad ztichlý Krumlov se vznesla melodie Il silencio. Ač to původně nechtěl, nechal jí zaznít naplno. Unesla ho, tak jako vždycky. Tahle skladba nešla ošidit.
Dole ve městě se začala rozžíhat okna a lidé otevírali okenice. Z hospody U Rathauzu se vyhrnul dav a všechny hlavy se otočily k zámku. Opozdilci spěchající tmou domů, zůstali stát a naslouchali hudbě, která jakoby se snášela z nebes. Křišťálově čisté tóny úchvatné melodie naplnily horkou letní noc. Vltava přestala syčivě narážet do kamenů v proudu a zaposlouchala se. Čas se zastavil a vychutnával si tu chvíli spolu s lidmi.
I na zámku se otevíraly okenice. Jednotlivá okna se postupně ozářila rozsvěcovanými svícemi a ven začaly vykukovat zvědavé tváře. Jenom jedno okno zůstalo tmavé, ačkoliv bylo už dlouho otevřené dokořán. V něm, opřeny o parapet vedle sebe, poslouchaly Kateřina z Ludanic a Zuzana Vojířová.
Skladba dozněla. Okna se po chvíli začala jen nerada a váhavě, jedno po druhém zavírat. Kateřina první odstoupila zpět do komnaty. Nijak se nezmínila o tom, zda se jí melodie líbila. Jenom když požádala paní Zuzanu, aby jí pomohla z šatů, měla trochu zastřený hlas. A pak si paní Zuzana dovolila říci to, co by za jiných okolností nikdy nesměla vyslovit nahlas.
On tě paní Kateřino, miluje. Právě to nevědomky vytroubil do světa. Jenomže by potřeboval ránu klackem do hlavy, aby si to uvědomil. Měj s ním trpělivost, protože je to mezek a musí si to uvědomit sám. Prozatím je to má paní namyšlený, samolibý a zatraceně nemravný Rožmberk, v pravém smyslu toho slova. Jsem přesvědčena o tom, že je to prozatím, urozená paní. Prozatím.
Šaty byly svlečeny a paní Kateřina vklouzla do noční košile.
Děkuji, Zuzano. Již tě nepotřebuji. Můžeš jít.
Zuzana přizvedla nabíranou sukni, uklonila se a vydala se ke dveřím.
Zuzano Vojířová, zastavil ji přede dveřmi hlas Kateřina z Ludanic.
Ano paní, otočila se zpátky.
Děkuji ti. Tentokrát jako žena ženě.
Paní z Vojířů mlčky přikývla a vyšla z komnaty.
Když se vracel do své ložnice, zastoupila mu na tmavé chodbě cestu žena. Vystoupila ze stínu a Mirek poznal Zuzanu.
Čekám tu na tebe a chci se ti omluvit. V hraní na trumpetu jsem tě podcenila a křivdila jsem ti. Ty bys, pane dovedl zahrát serenádu i na valchu. Bylo to opravdu kouzelné. Musela jsem ti to říci, než odjedeš. Opravdu musíš?
Musím, potvrdil a bezelstně dodal: I když mne samotného to také velmi mrzí. Zítra mne měla navštívit paní Jitka.
Zuzana zalapala po dechu a pak se rázně otočila a odebrala se do svého pokoje.