Knihy - Odraz minulosti

Ukázka z knihy
Pavučiny zmámeně poletovaly vzduchem a lehký vánek s sebou občas přinesl zvuk bzukotu unavených much. Slunce se pomalu uchylovalo do zákrytu dalekých obzorů a loučilo se s lesknoucími se kolejemi, do kterých se opíralo celý dlouhý den. Dusivá horkost parných odpolední se vytratila a na povrchu celého mého světa ulpíval jen lehký dotyk jemného sálání. Milovala jsem tyto letní podvečery. Snad pro zvláštní ticho, které příjemně narušovalo jen ptačí štěbetání. Nebo pro vůni dřevěných pražců, ze kterých ještě sálalo teplo. Cítila jsem se plna libých dojmů a vždy, když jsem si krátila cestu podél železničních kolejí, jsem si uvědomovala krásu vlastního života. Jako tenkrát, když mne tudy poprvé vedla Nikola. Mlčky mě držela za ruku a občas jednou nohou našlápla na kolej, aby učinila pár nejistých kroků, načež se vrátila zpět na vyšlapanou cestičku. Pamatuji si jako dnes její bílé tričko s hlubokým výstřihem, kam stydlivě bloudívaly moje oči a já je plna studu s ruměncem ve tváři zase odvracela. Byly jsme teprve na začátku, krátce po prvním polibku a těsně před prvním nezapomenutelném milování. Na nádraží jsem jí koupila zmrzlinu a pak jsme s nechutí vyhlížely vlak, který měl Nikolu odvézt domů a opět nás na pár dní od sebe odloučit? Ano, milovala jsem letní podvečery? Avšak ty jako mávnutím kouzelného proutku odezněly a naši zem zasáhla ledová zima. Když jsem opět zavítala do těchto známých míst, spíš než nostalgie se ve mně o přízeň ucházel jistý pocit rozmrzelosti. Jako by cosi uvnitř mě došlo k názoru, že nastalá zima nikdy neskončí, protože má milovaná léta "pozřela" navždy.



Když jsem obvyklou trasou došla až na nádraží, dala se do mě zima. Propátrala jsem kapsy kostkovaného kabátku, abych vylovila několik mincí, které bohatě vystačily k zakoupení horkého nápoje. Ušmudlaný nádražní automat sice nenabízel žádnou hitparádu, ale aspoň po chuti zčásti splňoval to, co jsem si představovala pod pojmem ?káva?. S kelímkem v ruce jsem se vydala do vestibulu a postavila se do sáhodlouhé fronty.

"Ne, tímhle spojem se nedostanete do Prahy!!!" řvala nevrlá prodavačka, jejíž hlasový projev přicházel i přes zmiňovanou frontu až ke mně. Nahluchlý děda u okénka špicoval uši a rukou vloženou za ucho dával potem orosené ženě najevo, že stále nerozumí. Nasadila jsem si tedy sluchátka a nechala se unášet svou oblíbenou muzikou. To mě občas dokázalo přivést na jiné myšlenky a zcela odpoutat od reality. Mohla jsem si v rytmu své oblíbené kapely hezky snít, aniž bych se zabývala svým okolím.

"Tak co je? Budu snad čekat čtrnáct dní, než mi hodláte věnovat pozornost?!" zaječela siréna a já přes velice hlasitou píseň puštěnou v MP3 poznala, že na mě konečně došla řada. Laxně jsem pronesla své přání a vyskládala před ní pár dvacetikorunových mincí.

"Zaplaťpánbůh," švitořila něco pod vousy a chystala si svůj nezapomenutelný projev pro dalšího zákazníka.

Naštěstí jsem ji za ta léta dobře znala a nenechala jsem se jejím chováním nikterak vytočit. S čerstvě ukořistěnou jízdenkou jsem se vydala zpátky na perón. Ochraptělý amplion informoval o zpoždění vlaku z důvodu výluky na trati. To mi ještě tak scházelo, pomyslela jsem si. Odevzdaně jsem se tedy posadila do nevábně vypadající čekárny a doufala, že zpoždění nebude trvat příliš dlouho.