Knihy - Čest Pánů z Růže

Ukázka z knihy
Mirek se otočil, došel k dělu a postavil se vedle něho. Teď už bylo naprosto jedno, zda je, nebo není vidět. Pasovská garda se právě dostala až pár desítek metrů před hráz. Dosud široce rozvinutá linie se začala tlačit k sobě a zužovat. Po hrázi mohlo jet nanejvýš osm až deset koní vedle sebe. A v plném trysku raději méně. Rejtaři to věděli a Rožmberk v duchu ocenil přesnost a rychlost prováděného manévru. Ukázněnost a profesionalita žoldáků byla vodou na jeho mlýn. Udělali přesně to, co předpokládal a udělali to nad očekávání dobře.




Mirek se podíval na Václava a setkal se s jeho tázavým pohledem. Přikývl a rytmistr přiložil doutnák. Falkonet na nepřítele burácivě vychrlil plamen a stovky svištících kovových úlomků. Dělo při tom zpětným nárazem o půl metru couvlo a Jíra jej okamžitě zatlačil zpátky. Před nimi se válely cáry černého kouře a bránily jim ve výhledu. Museli několik okamžiků počkat a připadalo jim to jako věčnost. Když se chuchvalce dýmu rozplynuly, naskytl se jim děsivý obraz zkázy a utrpení.




Vzdálená třetina hráze byla posetá mrtvými a zmrzačenými muži i jejich koňmi. Někteří zranění se v prvotním šoku pokoušeli vstát, protože je stále ještě nic nebolelo. Jeden z rejtarů stál rozkročený nad sedlem zabitého koně a proti nim se bělala jeho lebka, které tam, kde býval obličej, chyběla všechna kůže, oči a většina zubů. Tápal kolem sebe napřaženýma rukama a ještě si neuvědomoval, že do smrti mu zbývá několik vteřin. Další klečel na kolenou a nevěřícně hleděl na místo, kde měl ještě před chvilkou ruku třímající meč. Krev z ran barvila změť lidí, zvířat i sníh kolem nich stále víc. Za zasaženými se vzpínaly koně zadních řad, které zůstaly železné smršti ušetřeny.




Václav se vrhl k pytlíkům s prachem a začal je cpát do děla. Jíra se na něj nechápavě díval, ale pak přiskočil a začal mu je podávat. Při pátém Václav kývl hlavou a ukázal na sud s osvědčenou vražednou směsí. Nacpali hlaveň kousky železa až do tří čtvrtin a pak ji upěchovali nabijákem, jak nejvíce mohli. Celé to trvalo sotva minutu. Mirek se otočil a podíval se po hrázi.




Zbytek gardy se vzpamatoval z překvapivého útoku a hnul se směrem k nim. Rejtaři hnáni vztekem a touhou po odplatě se bez skrupulí hrnuli přes mrtvé a zraněné kamarády. Vzduch naplnil křik lidí, po nichž šlapala kopyta koní. Na několika místech zvedli ranění své meče a v zoufalém pudu sebezáchovy párali břicha koním nad nimi a sekali jim do nohou. Postižení gardisté se namáhavě vyprošťovali zpod padlých a zmítajících se zvířat a plni vzteku své ležící druhy dobíjeli. Sami byli vzápětí povaleni a ušlapáni dalšími řadami, které se nezadržitelně valily vpřed.




Zdecimovanou gardu už dostihla a tlačila před sebou hlavní část pasovských jízdních oddílů a v těsném závěsu za nimi i běžící oddíly pěchoty. Tisíc pět set mužů zaútočilo s jasným rozkazem. Třeboň dobýt, vyrabovat, vyvraždit a srovnat se zemí. Plukovník Ramée právě překročil svůj Rubikon a ani kdyby tisíckrát chtěl, nemohl už útok jemu svěřené části vojska zastavit. Kostky byly vrženy.




Mirek udělal pár kroků dopředu a přiložil pušku k líci. Vybral si nejbližšího jezdce a potom dalšího a dalšího. Natahoval závěr a tiskl spoušť jako stroj. Každý výstřel znamenal další prázdné sedlo. Pak ucítil, že mu někdo cloumá ramenem a vztekle se ohlédl. Kdo si dovolil! Uviděl oddané Jírovy oči a zlost ho přešla.




?Zdrháme, milosti, je tak akorát na čase,? houkl Jíra, a aniž by čekal na odpověď, popadl pytel s nedopečeným seletem a dal se do běhu k brance. Nikolsburg se podíval na Václava.




?Uhni, milosti, nestůj mi tam jako solný sloup! Tak uhni už!? vykřikl Václav a zuřivě mávl rukou doleva. Stál vedle falkonetu a doutnák držel jen malý kousek od kanálku na zadní části děla.




Rožmberk udělal dva rychlé skoky stranou a Václav vypálil. Dým jim opět zakryl výhled, ale rytmistr už na nic nečekal a rozběhl se za Jírou. Vidět účinky výstřelu bylo tím posledním, co ho teď zajímalo.




Mirek se ještě ohlédl po jedoucím nepříteli. Navzdory dalším velkým ztrátám se jezdci nezadržitelně blížili. Zbývalo několik metrů. Mirek si uvědomil, že je pro všechny tři nemožné doběhnout k brance včas. Nemohli utéci koním, ženoucím se tryskem. Uvědomil si, že oba nerozlučné přátele zdržel on a polilo ho horko. Nechal se strhnout svojí nenávistí k biskupově gardě. Promrhal cenné minuty střelbou z pušky i tím, že se při tom pletl Václavovi před falkonet.




Rozeběhl se za oběma přáteli a čas kolem něho náhle zpomalil. Pohyb nohou koní byl téměř neznatelný a vypadalo to, že někteří jezdci uvízli ve vzduchu nad zemí. Chraplavý řev stovek mužských hrdel teď zněl jako hluboký hukot vzdáleného vodopádu. Tichý svist a závan tepla na tváři jej přiměly otočit hlavu. Pomalu a rozvážně jej dohnala kule z jezdecké bambitky. Minula o několik centimetrů jeho tvář a pokračovala v letu přímo doprostřed téměř nehybných Jírových zad. Mirek v běhu natáhl ruku, vzal ji ze vzduchu dvěma prsty jako nabídnutý bonbón a hodil do sněhu.




Nejdřív dohnal Václava a objal ho levačkou kolem pasu. Jen o vteřinu později, navzdory pušce v dlani, k sobě pravou rukou přimáčkl i Jíru. Čas se vrátil do reality zároveň s jejich zmizením. Nejrychlejší rejtar se přiřítil vzápětí. Ťal mečem po Rožmberkově hlavě, ale máchl do prázdna. Přitáhl uzdu tak prudce, že se kůň vzepjal a další do něho v plné rychlosti narazil. Když se oba jezdci zvedli ze sněhu, jenom se na sebe vyjeveně podívali. Žádné nadávky, žádná zlost. Jenom vyděšený pohled někoho, kdo právě zažil nemožné. Pak se přes ně převalila více než stovka rejtarů a kopyta koní je změnila v beztvaré krvavé cáry.




Jízda dosáhla hradeb a zabočila po úzkém pruhu pevné půdy vlevo k Budějovické bráně. Novohradskou bránu nechali pěchotě, která se už také hrnula po hrázi. Do města vpadnou dvěma směry. Jezdci se řítili podél městského opevnění opojeni pocitem, že nachytali Třeboň nepřipravenou. Parkány byly bez života a z bašt dosud nezazněl jediný výstřel. Omyl netrval dlouho.




Na horním ochozu nejbližší bašty se vztyčila vysoká postava plukovníka Jana Lukána. Vytáhl kord a zvedl ruku. Jeho zvučný a daleko slyšitelný hlas přehlušil dusot kopyt.




?Ve jménu Božím! Palte!?




Vzduch se náhle rozechvěl ohlušujícím řevem děl. Jedno po druhém vyplivlo svůj smrtonosný obsah do předem zaměřeného místa. Když vypálilo desáté, první už bylo naládováno a znovu zahřmělo. Kanonýři byli zbroceni potem, ale každý z nich plnil svoji část úkolu přesně a rychle. Tři výstřely a polít hlaveň octem. A znovu a znovu. Jen vydržet to vražedné tempo, Třeboň nesmí padnout!




Každičkou část prostoru před hradbami i po celé délce hráze zasáhl svištivý uragán kovových úlomků. Nebylo kam se schovat, nedalo se jim utéct. Sníh před hradbami zrudl a purpurové skvrny s utrženými částmi lidských těl barvily i zasněžený led na zamrzlé hladině rybníka. Smrt roztáhla netopýří křídla a vznesla se nad ten malý kousek země. Bez ohledu na mráz a sníh jí právě začaly žně a ona sklízela úrodu, kterou zasela touha po moci a opovrhování životy jiných.