Knihy - O trampské duši

Ukázka z knihy
Jednoho dne mi zabylo líto nechat všechny hezké vzpomínky na zlaté časy trampingu navždy uzavřené v mém cancáku a paměti, a proto jsem se rozhodla aspoň několik z nich přenést na papír. Přála bych si, kdyby čtenářům přinesly příjemnou náladu, občas úsměv na rtech, a někomu třeba připomenutí vlastních zážitků. Na ochutnávku nabízím dvě krátké ukázky.


V městečku, u kterého se potlachový oheň konal, se nádraží hemžilo, bez ohledu na pohlaví, postavami v celomaskáčových oblečcích, khaki bundách, ve westernových kloboucích i jiných netradičních pokrývkách hlavy s nápaditými ozdobami na nich, na chodidlech převážně kanady a povětšinou se specifickými uzlíky na zádech. Moji společníci, Slávek, Tony a Bruno, byli okamžitě vcucnuti do děje. Při procházení davem se s někým zdravili jen Ahoj, s některými si podávali i ruce po trampském způsobu se zalomením palce. Mimořádně horoucně se přivítali s mládenci, co na nádraží konali úlohu spojky. Jak jsem vyčetla z originálních domovenek na rukávech bund, příslušeli k osadě, která potlach pořádala. Předali nám pak několik organizačních informací, vcelku zbytečných, neboť moji parťáci tady nebyli poprvé a cestu do kempu už dobře znali.
Potom jsme se asi hodinu táhli ulicemi. Trampská hospoda, kde bylo povinné se zastavit, stála až na opačném konci města. Připadalo mi nesmírně komické, jak naše kanady s bezbožnou lehkostí dusaly dláždění chodníku, za což nás okolí - tu a tam - poctilo pohoršlivým pohledem. Zato po vkročení do taverny mi samolibý úsměv ze rtů v mžiku opadl. Neuspořádaný mumraj rozmanitých postav a doslova revoluční živelnost osazenstva vevnitř mi vzala dech. Cítila jsem se pojednou vyděšeně jako plaché bezbranné ptáče, vehnané prudkým poryvem vichru do bouřkových mraků. Na moje rozpaky se ale nikdo neohlížel. Všichni, kdo zdravili hochy, se srdečností podávali ruku i mně. Jména, která přitom říkali, mi však už za okamžik v paměti splývala v zmatený mišmaš slov.


Zakrátko však tento problém zůstal za námi i s Červenými horami. Lesy i skály ustoupily dál a krajina před námi doširoka rozevřela svou rozkvetlou voňavou náruč. Geravy. Nekonečná travnatá plošina, vyzdobená množstvím barevných horských květin a rozmanitých krasových útvarů, které leckde vyčnívaly do krajiny jako pradávné záhadné menhiry. Pro oči pastva, pro zbytek těla útrapa. Dostali jsme se tady totiž pod přímou palbu ostrých šípů žhavého kotouče na obloze.
Nejméně to zmohlo zase Myšku. Jakmile šlápla do měkkého pažitu, byla opět zpátky ve svém bylinkářském živlu. Než jsme my poobědvali v zotavujícím stínku několika mladých břízek, nasbírala další svazek léčivek. Vztyčila se nad námi a zahájila podrobný referát, jak se který kvítek nazývá a k jakému užitku slouží každá jeho část, jenže byla jsem asi jediná, kdo jejímu pedagogickému výkladu věnoval pozornost. Ne, že by mne to zvlášť zajímalo, ale je to kamarádka.
"Nejlepší bylina je stejně chmel," s opovržlivým úšklebkem ji odbyl Hroch a ospale se natáhl do trávy vedle kamarádů.
"Barbaři! Víte vy, jaké se dají připravit z bylinek zázračné lektvary prospěšné zdraví!?" kázala dál neoblomná Myška.
"Rum z bylin neuvaříš," oponoval jí suše pro změnu Rapid.
Myška si bezmocně zhluboka povzdychla. "Teda, s vama je řeč jak rozprávka."
"Jaj, áno..., rozprávka..., ani jeden večer ešte nebola. A ja, prečo sa mi tak zle usína." Šon mazaně využil další příležitost k úniku z aktuálního tématu.
Myška bezmocným výrazem pohleděla ke mně a zazubila se s čitelnou grimasou ve tváři.
Co si s nimi počneme?, přečetla jsem si.