Knihy - Po prašných cestách Ugandy

Ukázka z knihy
Na dvůr, kde je cítit vlhko, jíl a vůně bylinek, silně omamující, vcházíme ve třech. Dav malých černoušků se kamsi rozptýlil.
Přes zástup žen seřazených do kruhu vidíme na zemi, uprostřed dvora, ležet dospívající dívku. Hází hlavou sem a tam. Ruce i nohy má pevně přivázané k prutům, na čele zaschlou krev, pod ušním boltcem krvavé zářezy, ucho nateklé a plné hnisu.
Všichni sledují výjev na zemi a nikdo z přítomných nám nevěnuje pozornost.
Vedle dítěte sedí na bobku dohola ostříhaný starý muž s tělem posetým drobnými jizvičkami. Něco nepřetržitě mumlá. Na prašné zemi před ním leží různé předměty. Kosti, kameny, řetězy a hrnce plné bylinek. Zaschlá krev a bílá péra svědčí o právě provedeném obětním rituálu.
Dívka šílí bolestí. Její téměř nelidský křik proniká až do morku kostí.
Jedna z žen drží v ruce slepici. A zatímco ostatní tleskají a zpívají, ona bleskurychle oddělí sekáčkem hlavu od těla. Z krku stříká krev. Odnese hlavu k dívce, muž ji přebírá, obchází ležící tělo a pronáší slova. Pak jí useknutou hlavu položí k nohám a krvavýma rukama přejíždí po jejím těle.
Nemocná africká dívka, která vyrostla v tomto tajemném světě, jako by pochopila a uklidnila se. Stoupající pára z hrnce se táhne naším směrem, cítíme mírné omámení. Stařec přidrží hrnec dívce u hlavy, ona obrátí oči v sloup a upadne do bezvědomí. Pod starostlivými pohledy všech kolem vymačkává ubohému dítěti hnis z ucha. Spoustu hnisu.
Dívenka, která pro nás přišla, chápe vážnost situace. Pravděpodobně se domnívá, že jsme humanitární zdravotnice. Pohledem plným zoufalství prosí o pomoc, a to tak intenzivně, až mi to svírá srdce a mám problém se nadechnout. Nemůžeme. Nemůžeme pomoci. Pomalu, tiše, se smíšenými pocity couváme ze dvora.
V momentě, kdy se ještě naposledy otočím, se holohlavý vyzáblý stařec napřímí. Ustrnu. Jeho zlý pohled mě hypnotizuje a pálí. Čůrky potu mi stékají po zádech a po čele. Kolem není nikdo a nic, žádné chýše ve vesnici, žádní lidé, jen já a uhrančivé oči podivného šamana. Ustupuji před tím pohledem, který mě propaluje, spaluje a ničí. Slyším svůj vlastní dech. Asi omdlím.
Na ulici se opřu o polorozpadlou zídku, lapám po vzduchu, cítím obrovské pnutí a krev pulsující v žilách.
?Jsi v pořádku?? slyším Zuzku odněkud zdaleka.
?Počkej ještě chvilku, ještě chvilku mě nech,? prosím ji. ?Musím to rozdejchat. Nějak mě to dostalo.?
?Mě taky,? šeptá moje přítelkyně.
Předkloním se, pravděpodobně budu zvracet. Jednou rukou si otírám čelo. Hořím. V předklonu očekávám smršť toho, co jsem za celý den pozřela - vařená vajíčka, banány, sušenky, burské ořechy - ale žaludeční nevolnost rázem pomine.