Knihy - Poustevník

Ukázka z knihy
Věrka si otevřela modrý ovál, za nímž byl lesní stín, a opatrně překročila jeho svítící okraj. A aniž by se ohlédla, pokračovala po lesní cestičce rovnou za nosem. Praskání větviček pod nohama si nevšímala, už aby byla nahoře! Proč jí Zdislav zakazoval jít rovnou nahoru na skálu? Tvrdil, že by se s miminem mohla zakymácet, ztratit rovnováhu a spadnout! Jako kdyby se jí totéž nemohlo přihodit i dole. Ani výstup na skálu nebyl bez nebezpečí, zejména když bylo mokro.
Tygr Zdislav už na ni čekal na vrcholku. Zdola nebyl vidět, což bylo jen dobře, aspoň ho nespatří nikdo nepovolaný.
"Věrko, Věrko!" vrtěl hlavou, když spatřil kamarádku, jak po pěšině supí k němu vzhůru s košíkem v náručí.
"Vyfasovala jsem zase hlídání," ukazovala mu Věrka hrdě košík s miminkem. "Neboj, Vojtíšek bude jako vždycky spinkat!"
"O tvého malinkého bratra nejde," vrtěl hlavou Zdislav. "Ale nevěřil bych, že tak brzy zapomeneš na základy opatrnosti. Co ten chlap, co sem šplhá za tebou?"
Věrka v první chvíli ztuhla. Pak se ohlédla a ztuhla ještě víc.
Tím chlapem byl - její vlastní táta.
Věrku v prvním okamžiku napadlo položit košík s Vojtíškem na kámen, sestoupit až k tátovi a pořádně mu od plic vynadat. Musel přece projít její branou, jinak by se sem nemohl v tak krátké době dostat. Co sem ale měl co chodit?
Pravda, na vině byla i její nepozornost. Když odcházela z domova, ani se neohlédla. Mohl tedy v klidu projít, než brána zmizela. Vždycky se po krátké době nečinnosti sama zavře, ale měla ji zavřít natvrdo příkazem, jakmile prošla na druhou stranu, jistota je jistota. A správně by neměla používat bránu před lidmi! Jenže její rodiče už ledacos věděli, takže se na ně dívala přece jen jinak, než se museli na své rodiče dívat Vítek s Jitkou. Ale teď tohle! Táta šel za ní, aby ji snad špehoval! Ale proč by to dělal?
Když však s košíkem trochu zaviklala, aby se přesvědčila, zda stojí stabilně, odhadla, že jeho stabilita za moc nestojí a mohl by spadnout. Co teď? Táta se také zastavil, když viděl, že se otočila a spatřila ho, musela mu ale uznat, že se ani neskrýval. Kdyby ji opravdu chtěl špehovat, nešel by za ní tak nepokrytě.
"Tak už sem pojď, když už seš tady!" zavolala na něho. "Přišel jsi mě kontrolovat? Kdo ti řekl, abys za mnou šel? Snad ne máma?"
"No... víš... jen mě napadlo..." soukal ze sebe otec provinile jako školáček přistižený při opisování, "...když jsi prošla tou bránou, že bych se měl podívat, jak se tu bude dařit Vojtíškovi..."
"Ty si vždycky umíš vybrat nejhorší chvíli, tati!" ulevila si Věrka. "Prosím tě, jak ses chtěl dostat včas zpátky na koncert?"
"Myslel jsem, že až uvidím, jak je to tady s Vojtíškem, že mi umožníš návrat," opáčil. "Já se přece neskrývám, snad se spolu domluvíme! Ale myslel jsem, že s ním půjdeš někam do klidného lesa a ne že polezeš nahoru na skálu! Co tam vlastně chceš?"
"Mám tady rande," odvětila po pravdě.
"Cože?" zděsil se otec. "Rande? Nejsi na to trošku mladá?"
"To není rande, jaké si myslíš," upřesňovala to. "Prostě tu mám sraz, schůzku, setkání, nazvi si to jak chceš. S kamarádem, co ve mně vidí člověka, ale ne holku, natož ženskou. Nechápeš?"
"Mluvíš v samých hádankách," přiznal.
"Dobře, polez nahoru, pochopíš to brzy!" vyzvala ho.
Otočila se, zase zvedla košík se spícím nemluvnětem a bez dalšího vysvětlení zamířila k vrcholu. Nebylo tam daleko a bylo znát, že tam pěšinka končí.
"Rande na skále?" nevěřícně kroutil hlavou táta. Neudělal však po úzké pěšince ani dvacet kroků a zděšeně se zastavil. Nahoře na skále ležel - obrovský tygr.