Knihy - Veverčí příhody

Ukázka z knihy
Veverčí ponorka
U břehu ve špinavé vodě leželo něco průhledného. Byla to sklenice, ale taková největší, v jakých se dodávají do velkých jídelen okurky nebo kompoty. Ležela otevřená, prázdná, hrdlem nad vodou jako díra do vody obalená sklem.
Zrzečku napadlo skočit na ni a podívat se, jestli uvnitř není něco, co by se snad dalo ještě sníst. Skočila opatrně, aby přistála nožičkami na okraji, jenže sklo klouzalo a veverka hups! spadla až dovnitř. Nejprve se lekla, ale sklenice byla opravdu prázdná a veverka si všimla, že má skrz sklo velice zajímavý pohled do vody. Hladina vody se leskne a mihotá, ale když hladinu nahradíte sklem, mihotání i jiskření přestane a vidíte jasně, co je pod vodou.
"Holky, skočte ke mně, tady je vidět pod vodu!" lákala je Zrzečka.
To se ví, nemusela je lákat dlouho. Nejprve za ní skočila do sklenice Hnědulka, pak mezi sebou udělaly místo pro Šedivku. Vešly se sem v pohodě všechny a ani Šedivka dlouho neváhala. Hop a byla u nich.
Pohled sklenicí do vody byl zajímavý, jenže třemi skoky se sklenice utrhla z bahna, ve kterém vězela, oddálila se od břehu a hned ji strhl proud. Sklenice se třemi veverkami plula po proudu potůčkem směrem k lesu a dál od města. Vlastně je vezla domů a pohled sklem do vody byl čím dál tím zajímavější, takže veverky nepomýšlely opustit toto podivné plavidlo. Sklenice se třemi veverkami plula potopená až po hrdlo, ale plula rychlostí proudu a kolem veverek ubíhalo dno a břehy potůčku.
Propluly kalnými vodami za městem a čím byly od města dál, tím byla voda čistší. Občas se voda valila přes malé peřeje, až se sklenice kymácela, ale hrdlo bylo dostatečně vysoko nad hladinou, aby dovnitř voda nenatekla. Párkrát se jim stalo, že se sklenice o něco zachytila, obvykle o nějaké větvičky, sahající až do vody, ale veverky ji vždycky rychle uvolnily, aby nezůstaly na místě a pluly dál. Pohled na dno byl zajímavý i když stály na místě, ale za pohybu se střídalo tolik zajímavých pohledů, že stálo za to sklenici uvolnit a plout dál.
Konečně, už daleko od města, se voda přece jen vyčistila. Naše potoky mají takovou vlastnost, že se po nějaké době samy vyčistí. Pokud do nich lidé nevpouštějí další a další špínu, špína brzy sama vykvasí a rozplyne se, zbytky se usadí na dně v podobě bahna a voda je opět čistá. Nejlépe tomu tak je, když potok protéká lesem, kde nejsou domy a lidé, tam se i hodně špinavý potok brzy vyčistí. Bahno nasávají kořínky stromů, proto stromy u potoků rostou rychleji než na suchých, kamenitých vršcích.
Výzkumná výprava proti proudu postupovala rychleji než potom potok unášel sklenici, ale veverkám to nevadilo. Jednou zastavily a podepřely sklenici klacíkem aby jim neuplavala, když dostaly hlad a musely se nasvačit, ale pak se vrátily, zase skočily do sklenice, uvolnily klacík místo kotvy a pluly dál.
"Ponorky, jak se o nich učily děti ve škole, jsem si představovala jinak," rozumovala Šedivka během plavby. "Možná je naše ponorka nejmenší ze všech, ale viděly jsme toho víc než jsme čekaly."
"Myslíš, že se té sklenici dá říkat ponorka?" pochybovala Hnědulka.
"Proč ne?" pokrčila rameny Šedivka. "Je přece ponořená až skoro po okraj. A když už, tak je to ponorka výzkumná. Žádná veverka ještě neudělala tolik výzkumů potoka, jako my tři!"
Až pozdě k večeru dopluly k rybníčku, jenže to už byly jednak unavené a chtělo se jim spát, za druhé toho pod vodou v nastávajícím šeru moc neviděly. Rozhodly se ?zakotvit?. Klacíčky nahrazující kotvy měly s sebou od poslední zastávky, takže je opět použily, vyskákaly ze sklenice-ponorky a utíkaly do svého pelíšku v dutině jejich břízy. Bylo tam přece jen lépe vystláno a než ležet na tvrdém skle a bylo tedy lepší vyšplhat se domů.
Přece jen, doma je doma...