Knihy - OKO

Ukázka z knihy
Přijeli jsme k velkým otevřeným dveřím, kde jsem si vystoupil, na místě se otočil a opět upadl do druhého připraveného křesla, tentokrát v barvě královské modři.

Sestřička, kterou jsem doposud neoblažoval svým vtipem ani luzným zjevem, došla k závěru, že potřebuji vylepšit a navlékla mi na hlavu světle zelený jakoby silonový průhledný baret, gumičku mi přetáhla přes uši a čerstvě umyté prořídlé neposlušné háro zahrnula za okraj.

?No, teď jsem teprve fešák, co?? vtipkoval jsem s absolutním odevzdáním. Kdyby mi ještě vetkla za ucho gerberu a mezi zuby vrazila růži, vůbec bych neprotestoval.

Pche. Kdyby růži.

?Ještě vám nasadím návleky. Ne, nezvedejte se a nastavte mi ty nohy na zem.?

Rychlým, evidentně naučeným chvatem mi na bosá chodila nasadila totéž, co jsem měl na hlavě a spokojená se svým dílem otevřela dveře do tmavomodrého trezoru.

Přestože jsem v době dospívání věnoval hodně času péči o zevnějšek a nebyl krém či vodička na trudovitou pleť, které bych nezkusil, abych se líbil, dospěl jsem do stavu, kdy je mi celkem putna, jak vypadám a ze všech krášlících prostředků jsem vzal na milost jen mýdlo a šampon, po kterém mě nekouše hlava.

Víc pro tělesnou údržbu nevyžaduji a ničím se nezdobím a nemívám potřebu dívat se do zrcadla víc jak dvakrát denně při čištění zubů.

Vždy tam vidím vousatého pána, který na mě mrkne, jakože dobrý, a tím je denní kapitola péče o vzhled uzavřena.



Nyní jsem ale nabyl dojmu, že musím být vylepšen tak, že bych se chtěl vidět, protože takový model jsem na sobě ještě nikdy neměl.

Musel jsem vypadat rozkošně. Na hlavě bledě zelenou koupací čapku s nařaseným okrajem naraženou až k obočí, na nohou velké pytlíky téže kvality a provedení, oboje ve svádivém průsvitném provedení.

Na sobě šedomodrofialkový kdysi flanelový model, z kterého se každou možnou skulinou dralo mé krásné chlupaté tělo.

Na tváři výraz děsu, údivu a úsměv s mezerou mezi horními řezáky, celé vroubeno mužným plnovousem; no v modelingu bych byl extratřída, teď jsem musel vypadat jak upocený pěnový bonbon, který ležel v kapse zimní bundy přes léto ve skříni. Nebyl ale čas shlížet se v zrcadle. Jednak v chodbě trezoru žádné nebylo, ale hlavně jsme stále postupovali vpřed a mluvili, vůbec nevím o čem.

Já jsem mluvil, sestra mluvila. Na všechno jsem odpovídal ano a v souhrnu šlo o to, abych během operace nekýchal, nemluvil, nevrtěl se, neškrábal se a pokud bych cokoli z toho chtěl udělat, že to musím nejdřív zahlásit.

?A když na vás bude paní primářka mluvit, musíte reagovat. Kdybyste cítil, že vám není dobře, hned to řekněte a už jsme tady.?

Paní primářka mě uvítala: ? á už tu máme děťátko ? tak si pane Vébr lehněte ?? a pak už se začalo vše odvíjet mimo jakékoliv mé volní aktivity. Sestra mi podala ruku, aby mi pomohla vystoupit z kočáru, usadila mě na operační stůl ve tvaru lidského těla, potažený povlakem ze stejného materiálu jako byla má čapka a střevíčky, dokonce i barva seděla.

Všechno bylo voděnkově zelené, včetně sester, podlahy, stěn a paní primářky.



Položily mě pod obří světlomet, hlavu mi napasovali do takové kulaté hokejové branky a mluvili mezi sebou podle všeho svahilsky, protože jsem jim nerozuměl ani slovo.

Ležel jsem a čuměl nahoru a polévala mě absolutní odevzdanost. V ten moment mi bylo úplně šumák, jestli mi někde něco kouká nebo je vidět. Tady to bylo dokonale nepodstatné.

Má odevzdanost dostoupila vrcholu, kdy jsem na příkaz nadzvedněte nohy, zvedl pomocí svých ochablých břišních svalů obě nohy tak rychle a vysoko, že jsem jim drcnul do toho reflektoru nad hlavou u stropu. Celé operační osazenstvo se rozječelo,...