Knihy - Cestou do pekla chci potkat anděla

Ukázka z knihy
Na chodbě se šíleně rozštěkal Argon. Nebylo to jen to jeho obvyklé pořvávání, tentokrát to byl nepřerušovaný kulomet hysterie. Čápová na něj ječela, ať drží hubu. Pak zaštrachal v zámku klíč, a vešel Luděk.

"Něco jsem ti přinesl," volal z předsíně.

"Mám určité magické schopnosti, takže mě nech hádat: lečo v konzervě?"

"Možná by přijali i kouzelníka," řekl Luděk obdivně, "ale máš pravdu jenom napůl. Kromě leča a toustovýho chleba mám ještě takové malé klubíčko."

"Ale?" řekl jsem podezřívavě.

Luděk sáhl do bundy a vytáhl malé, mňoukající kotě. Stál jsem tam jako zařezaný.

"Ne," řekl jsem pak, "to ne. Žádné klubíčko v tomhle bytě. To ani náhodou. Vrať ho tam, kdes ho sebral."

"Na ulici," řekl Luděk. "Ty mi říkáš, abych ho šel vyhodit na mráz? Do tmy?"

"Přesně," řekl jsem. "Někde se jenom zatoulalo. Nemám pro něho bedýnku. Nemám pro něho jídlo."

"Jídlo pro něho máš," řekl Luděk, a vytáhl z igelitky granule.

"Luďku," řekl jsem mu důrazně. "Jsi tady pár hodin a byt se mění v zasranou Noemovu archu. Mám tady jednoho sklípkana, a tím považuju své sbližování s přírodou za vyřešené. Nechci kotě, nechci štěně, nechci ani ježečka, co se nestihl nažrat na zimu, a teď bloudí zimní nocí sídlištěm."

Kotě smutně zamňoukalo.

"Je to kočka, nebo kocour?" zeptal jsem se otráveně.

Luďkovi zasvítily oči.

"To jsem nestihl zjistit, jediný, co je na něm vidět, je ta úžasná roztomilost." A vrazil mi kotě do ruky.

"Dáme mu nažrat, napít, a zejtra poletí," oznámil jsem Luďkovi. "Přes den jsem pořád v práci, a nemohl bych se mu věnovat."

"Kočka není pes," informoval mě Luděk. "O tu se nemusíš prakticky starat. Nemusíš ji venčit, nemusíš jí házet aportky, nevojíždí ti přehozenou nohu."

"Na tom něco je," řekl jsem, a postavil kotě na zem. To chvíli nerozhodně vyčkávalo, pak se rozeběhlo, skrčilo se v rohu pokoje, a tam se řídce vykadilo.

"Bezva," řekl jsem. "Už jsem zpátky na zemi. Já na něm kromě roztomilosti vidím i průjem, což může bejt důsledek nějaký nemoci. Ty bys z toho třeba vytřískal básničku, ale mě z toho žádnej užitek neplyne. A proč vůbec trváš na tom, abych si to kotě nechal? Ty si ho moc neužiješ."

"Protože jsi takový laskavý člověk," řekl Luděk. "Abys tady nebyl tak sám."

"Zdi a podlahy tohodle bytu už zažily víc fekálií, než vlakovej záchod," řekl jsem. "To kotě prostě zítra půjde, a basta. Howgh!"

"Uvidíš, že si ho nakonec oblíbíš," řekl Luděk. "Jmenuje se Klubíčko."

"Žádný jména," varoval jsem ho. "Žádný jména. To je první krok do pekla. Nechci vědět, jak se jmenuje, a nezkoušej na mě tyhle psychologický finty."