Vyhledávání
Přihlášení autora
Email
Heslo
Registrace


Autoři - Koleják Filip

Jméno:Koleják Filip
Rok narození:1981
E-mail:filip.kolejak@centrum.cz


Autor o sobě:
Jmenuji se Filip Koleják.
Narodil jsem se v roce 1981 v Ostravě.

V lednu 1995, kdy mi bylo třináct let, jsem byl v dětské ozdravovně v Novém Jičíně. Jednou týdně jsme si sedli do jídelny a psali jsme dopisy rodičům. Sestřičky si je četly. Taková cenzura. Co kdyby děti psaly něco, co není pravda. A já? Už si nevzpomínám, co jsem tam psal. Určitě samé pěkné věci, protože mi tam bylo dobře a dodnes na ozdravovnu rád vzpomínám. Ale v paměti mi utkvělo jedno velmi důležité prohlášení. Řekla ho jednou sestřička, když dočetla můj dopis. ?Filipe, ty píšeš domů nejdelší dopisy. Z tebe bude jednou spisovatel.?
V té chvíli jsem se nad tím mohl pouze usmát. Vůbec jsem netušil, že si sestřička zahrála na sudičku a můj pozdější sen se mi splní.

V lednu 1999 jsem dopsal svou první báseň Století. A následovaly další a další.

Na podzim roku 2000 jsem měl po maturitě a pustil jsem se do své první povídky. Jako správný spisovatel tužkou do sešitu. Povídku jsem po první straně odložil. Měl jsem nápad, ale nedokázal jsem se vyjádřit. To se mi povedlo až za tři roky. A následovaly ještě dvě povídky. Všechny tři se odehrávají na jedné vesnici, kde je potřeba řešit malé detektivní situace. Třetí povídku jsem dopsal až po deseti letech. Pro humornou zápletku jsem věděl, co se ztratí, ale nevěděl jsem, jak a kdo je zloděj. Sbírku vydám, až ji dokončím.

Rok 2005 byl pro mě zvláštní. Na jaře jsem seknul se psaním poezie. Ve chvíli kdy jsem měl napsáno 88 básniček. Chodil jsem se ptát do rozhlasu, novin, vydavatelství. Jeden mě obracel na druhého. Nic z toho nebylo. Přestalo mě bavit psát jen tak do šuplíku. I když mě psaní velmi uklidňovalo. A tak jsem se na pět let odmlčel.
Ale ještě v srpnu jsem napsal na starším počítači, který jsem měl v té době k dispozici, příběh šestileté holčičky Sáry, která si najde svého dědečka. Můj první příběh, kde jsem se začal zabývat povahou postav, vložil napětí a sobě vlastní humor. Příběh Sáry se při čtení rukopisů setkal s velkým obdivem. Opět nevydáno, protože zatím nejde zařadit do žádné sbírky ani vydat samostatně.

A přichází nový start. Je tady podzim roku 2010. Jen tak pro zábavu píšu vlastní text původní písně Karla Gotta Trezor s názvem Ztracená láska. (viz. Totem.cz) A jedno dopoledne, kdy se netěším do práce na odpolední směnu, vyklopím ze sebe, jako za starých časů, báseň Zákaznická. (viz. Totem.cz) Příští týden se konal zaměstnanecký večírek. A na ten nikdy nezapomenu. Dozpíval jsem v pěvecké soutěži píseň Karla Gotta Páni konšelé (moji oblíbenou) a řekl, že mám pro ně překvapení. Báseň. A že jim autora řeknu, jen když se jim bude líbit. Líbit, bylo později slabé slovo. Pod podium se nahrnuly desítky mých kolegyň a kolegů. Potlesk následoval po každém dvojverší. Plus závěrečný aplaus. Víno, které jsem dostal jako bonus, se nemohlo srovnat s pocitem, který jsem si odnesl domů a který mě velmi povzbudil k další tvorbě. Mimo jiné se krátký článek o mém zpěvu a přednesu i s vytištěnou básničkou objevil v celostátním vydání našich zaměstnaneckých novin.

Další dva roky jsem se pilně věnoval psaní poezie.

A přichází rok 2012, kdy jsem si řekl, že je čas, se projevit mimo domov a své pracoviště. V prosinci začínám publikovat na stránkách Totem.cz. Líbily se mi ohlasy, které mi čtenáři psali. Jelikož jsem neměl vlastní počítač, přepisoval jsem si svou tvorbu na psacím stroji. A tak jsem všechny básně, které jsem chtěl na Totem vložit, musel psát přímo v knihovně na veřejném internetu.

V březnu 2013 jsem si slíbil, že si jako dárek k dvaatřicátinám dám svou první knihu. A tak jsem začal brousit po internetu a hledat vydavatele. Hrůza. Buď mi neodpověděli, nebo mě odmítli. Až jsem narazil na tohle nakladatelství Nová forma. Přišla mi kladná odpověď. Ať pošlu podklady a může se tisknout. Po tolika letech hledání to byl pro mě šok. A když mi knihy v srpnu v den mých narozenin (byla to náhoda) přišly domů, neudržel jsem své emoce na uzdě. Sice to byla první část sbírky poezie Cesta k úsměvu, ale pro mě to byla první vydaná kniha. (skoro všechny básně jsou na Totem.cz)

Na podzim jsem si uvědomil, že jestli chci být spisovatel, musím se do toho pustit naplno. V první řadě si pořídit počítač. Potom mít dostatek námětů (zatím jsem jich měl jen pár) a inspirace. A hlavně čas a vytrvalost.

V lednu 2014 si pořizuji počítač. A pouštím se do přepisů své poezie. Na konci měsíce píšu povídku Syn, kterou jsem měl v hlavě nejvíc propracovanou. (vím, kde bude zařazena) V únoru píšu první povídku do sbírky Stejní. Píšu zatím po jedné povídce měsíčně, protože zároveň dělám přepisy své dosavadní tvorby a připravuji pro květnové vydání druhou část své sbírky poezie Cesta za láskou. (některé básně jsou na Totem.cz) Od června už píšu dvě povídky měsíčně. Psaní věnuji každý volný večer.
S psaním povídek jsem se přestal věnovat psaní poezie. Ale ne úplně. Sem tam jsem něco napsal. Hlavně jsem si to vynahradil na podzim, když jsem napsal malou veršovanou divadelní hru Pomsta manželovi (uveřejněno na Totem.cz)

V únoru 2015 vychází moje první sbírka povídek Stejní. Přesně po dvaceti letech, co mi má sudička předpověděla můj osud, mi vychází první próza.
Vybral jsem zde pro vás jako ukázku povídku Záchranné lano:

Patrik
Vcházím do svého pokoje. Pokládám si školní aktovku vedle psacího stolu. Otevírám okno. Sedám si na postel a povzdychuji. Vůbec nic se mi nechce. Ani se převlíknout na doma. Nejraději bych tak zůstal sedět napořád.
Náhle opět vzdychnu a zvedám se. Jdu k psacímu stolu a sedám si k němu. Otevírám spodní zásuvku. Úplně vespod leží list papíru. Beru ho a pokládám na stůl. Očima přelétám text napsaný vlastní rukou:

Dopis na rozloučenou

Nemohu už dál. Jsem smutný z toho, jaký je svět. Ve škole se mi posmívají, a to ještě o mně neví všechno. Vy víte, o co jde.
Mám vás hodně rád, mami a tati, a taky tebe Kristýnko. Jsem vděčný za to, co v životě mám. Je hodně věcí, které obdivuji. Ale poslední dobou se mi zdá, že jsem ze všeho stále smutnější.
A tak odejdu.
Váš Patrik

Vstávám a jdu ke dveřím. Rozhlížím se po svém pokoji. Na otevřené okno, ustlanou postel, školní aktovku a na dopis na stole. Otevírám dveře, vycházím na chodbu a zavírám za sebou. Otevírám dveře vedlejšího pokoje, který patří mé třináctileté sestře Kristýně. Není tam. Jdu do přízemí, otevírám dveře do obývacího pokoje a vcházím. Moje sestra se dívá na svůj oblíbený seriál.
?Ahoj Kristýnko,? pozdravím ji.
?Ahoj Patriku,? pozdraví Kristýna.
?Co děláš??
?Vidíš, dívám se na seriál. Teď začal. Potřebuješ něco? Rušíš.?
?Jen jsem tě chtěl pozdravit. Kdyby přijeli naši, budu v kůlně. Potřebuji si tam něco opravit.?
?Jo, jako posledně. Když to stihneš do hodiny, to už budou doma. Ještě něco?? ptá se mě netrpělivě.
?Mám tě rád, Kristýnko,? řeknu a podívám se jí do očí.
?To mi říkáš poslední dobou vždycky, když jdeš do kůlny.?
?A nemohu??
?Můžeš, ale teď už jdi,? řekne moje sestra a otočí se k televizi.
Přejdu zahradu a vejdu do kůlny. Z kapsy vyndávám MP3 přehrávač a sluchátka si dávám do uší. Zmáčknu play. Do uší mi proudí vážná hudba, kterou mám rád a která mě uklidňuje.
Vyndám provaz, který tam mám schovaný. Posouvám židli doprostřed kůlny. Za chvíli už na ní stojím se smyčkou kolem krku.

Otec
Přišel jsem se svou ženou domů dříve, než obvykle chodíváme společně z práce a z nákupu. Pomohl jsem manželce s taškou do kuchyně.
?Já připravím jídlo,? řekne mi manželka.
?A já zajdu za dětmi, podívat se, jak jsou na tom s úkoly. Trochu je popohnat, abychom pak mohli společně jet na ten výlet. To bude pro ně překvapení,? řeknu a jdu na chodbu. Zastavuji se před dveřmi do obývacího pokoje a slyším televizi. Vracím se do kuchyně.
?Kristýnka se dívá na ten svůj seriál. Tak to ji nebudu rušit,? řeknu své ženě a odcházím zase na chodbu. Jdu po schodech do prvního patra.
Klepu na dveře svého šestnáctiletého syna. Nic. Zaklepu ještě jednou. Opět se nic neozývá. Beru za kliku a otevírám dveře.
Můj syn v pokoji není. Rozhlížím se po pokoji. Je tady uklizeno, jako vždycky. Můj syn si na pořádku zakládá. Nevím, po kom to má, ale jsem rád. Všimnu si, že aktovka leží vedle stolu. Takže už je doma. Asi se prochází po zahradě. Poslední dobou je ze školy dost rozladěný. Zahrada je jedna z věcí, která ho uklidňuje. A dneska musel mít nějaký velký problém, že si ani nevyndal věci z aktovky a nepřipravil úkoly. Šel hned ven. Kromě jednoho papíru, který mu leží na stole. Přecházím ke stolu a nakláním se nad papírem.
Při přečtení nadpisu dostávám šok. Přesto dopis rychle přečtu. Vyrážím ze synova pokoje, aniž bych za sebou zavřel dveře.

Kristýna
Dívám se v klidu na svůj oblíbený seriál. Slyšela jsem rodiče, že už přišli. Mrkla jsem na hodiny na DVD přehrávači. Jsou doma dřív než obvykle. Většinou už mám po seriálu a chystám si věci do školy, když přicházejí.
Náhle slyším otce, jak mě volá z patra. Ale ne, jako vždycky, když něco potřebuje. Křičí, jako bych něco provedla. Ne, zní to spíš zoufale, jako by se něco stalo. Do obývacího pokoje doslova vletí.
?Kristýno, kde je Patrik?? ptá se mě udýchaně.
Před chvíli jsem se ještě v klidu dívala na seriál, ze kterého mě vyrušil otcův hlas. První křičí na mě, a teď chce Patrika. Jeho hlas zní naléhavě. Teď to vypadá, jako by provedl něco Patrik. Otec přiletěl shora. Co našel v jeho pokoji?
Vyjeveně se na něho dívám.
?No tak, kde je? Víš to?? ptá se mě otec, teď už zoufale.
?Říkal mi, že bude v kůlně,? odpovídám mu.
Otec se otáčí a vybíhá na chodbu.

Matka
Připravovala jsem jídlo, když jsem náhle uslyšela, jak můj manžel volá Kristýnu. Než jsem se dostala z kuchyně, byl už u Kristýny v obývacím pokoji. Z chodby jsem slyšela, jak se jí ptá na Patrika. Když vyšel na chodbu, setkali jsme se pohledem.
?Co se děje?? ptám se ho.
V očích má slzy. Vrtí hlavou. Nechce mi to říct. Jde ke dveřím na zahradu.
?Řekni mi to!? volám na něho.
?Patrik nechal v pokoji dopis,? říká mi.
?Snad nemyslíš?,? začínám. On přikývne. Jdu za ním ke dveřím.
?Ne, zůstaň s Kristýnou tady,? volá na mě už ze zahrady.
Když se otočím, stojí přede mnou Kristýna.
?Patrik se chce zabít?? ptá se mě dcera zadrhnutým hlasem.
?Doufám, že ne,? odpovídám jí.
?Taky doufám, že mu to tentokrát opět nevyjde,? říká mi dcera.
?Ty víš, že to dělává?? ptám se dcery.
?Ne. Teď mi to došlo. Bylo to dneska asi po páté za poslední tři měsíce, v dny kdy jste v práci, co mi byl u seriálu říct, že mě má rád. Pokaždé mi řekl, že bude v kůlně, kdybyste ho hledali. Vždycky se vrátil. Až dneska jste přišli dřív. Vždyť on se se mnou loučil,? vysvětluje mi Kristýna. Po tvářích jí tečou slzy.
?Kristýnko, všechno bude v pořádku.? Jak hloupě a prázdně to zní.
?Pojď, jdeme. Já tady nevydržím. Chci vědět, co se děje,? říkám dceři a vycházíme pomalu na zahradu.

Patrik
Opět tady stojím. Na židli. Se smyčkou kolem krku. Stačí jen odkopnout židli. A je po všem.
Bylo by tak snadné, se touhle cestou zbavit všech problémů. Spolužáci ve škole se mi posmívají. Ve zprávách jen tragické a smutné zprávy.
Ale mým největším problémem je, že jsem gay. Rodiče a sestra to přijali, ale co ostatní? Co spolužáci? Tím si vše jen zhorším. Svět se na homosexualitu nedívá jako na něco dobrého. Přitom je to přirozená věc. Prostě holka pro mě bude nejvíc kamarádka. Představa, že si najdu kluka, který bude hezký, slušný. Bude mít rád pořádek a hudbu. Půjdu s ním na procházku, budeme se držet za ruku. Nádhera. Ale představit si, jak na nás někteří budou koukat, jako bychom provedli nevím co, je hrozná. Nechci žít v ústraní, mít strach, že mě lidé budou odsuzovat, za to jaký jsem. To raději ?
Na druhou stranu, když slyším ze sluchátek tóny hudby, je mi líp. Dostávám pocit, že není vše ztraceno. V životě je tolik věcí, které mě baví. Já přece kvůli pár lidem, kteří nemají rozum, nebudu opouštět tento svět. Vždyť rodiče mi dali život. Život je dar. A život, pokud nebudu myslet na ty nepříjemné věci, je hezký.
Takže, jak se rozhodnu?

Otec
Přicházím ke kůlně. Mám strach. Snad největší, jaký jsem kdy měl. Spěchám, přitom nechci udělat něco neuváženě, co by situaci ještě zhoršilo. Přistupuji k oknu a dívám se dovnitř. Vidím něco hrozného. Můj syn stojí zády ke mně na židli se smyčkou kolem krku. Ale ne, to nejhorší. To by bylo, kdyby židle pod ním, byla už ?Nemyslet na to.
Jdu pomalu ke dveřím. Pomalu je otevírám a postavím se na kraj kůlny.

Kristýna
Jdu vedle své matky po zahradě. Vidím tatínka, jak se dívá oknem do kůlny.
?Mami, jestli je to kvůli mně, že jsem ho tolikrát škádlila, tak se omlouvám a je mi to hrozně líto,? říkám jí.
?Kristýnko, to nebude kvůli tobě. Mezi sourozenci to je normální, že mladší doráží na staršího. Patrik má nějaký jiný problém,? říká mi mamka.
?To, že má rád kluky místo holek?? ptám se. ?Vždyť ví, že nám doma to nevadí.?

Matka
Vidím manžela, jak pomalu otevírá dveře kůlny a vchází dovnitř. Nespěchá a zoufale nekřičí. Tak snad to bude dobrý.
Zastavím se a podívám se na dceru.
?Kristýnko, ví, ale jsou lidé, kteří to jako samozřejmost neberou.?
?Tak ať na ně kašle. Budu ráda, když si najde hodného kluka, tak jak je on. Babičkou tě udělám já,? říká mi Kristýnka.
Jsem schopna se na ni jen usmát. Jdeme dál. Zastavujeme se pár metrů naproti dveřím od kůlny. Vidím Patrika, jak stojí na židli zády ke mně, se smyčkou kolem krku. Manžela na kraji kůlny. A my dvě stojíme na zahradě. Mám strach, co bude dál.

Patrik
Skončila mi skladba. Je chvíli ticho. Jako bych za sebou něco slyšel. Pootočím hlavu a vidím stát u dveří svého otce. Vypadá vyděšeně. Přijeli dřív. Musel číst můj dopis a Kristýna mu řekla, kde jsem.
Začíná další skladba, sahám do kapsy a nahmatám tlačítko stop. Zmáčknu, mám ve sluchátkách opět ticho. Sundám si sluchátka z uší a schovám je do kapsy.
Musí si o mně myslet, že jsem zoufalý. Otáčím se čelem k němu.
?Patriku, opatrně, ať nespadneš,? říká mi otec s obavou v hlase.
?Tati, já??
?Patriku, prosím, stůj klidně. Půjdu teď pomalu k tobě a pomohu ti dolů.?
?Tati, já nechci??
?Neříkej, že nechceš žít.?
?Tati, já to nechci udělat,? říkám mu.
Nemohu ho dál trápit. A tak zvednu ruce nad sebe a zatáhnu za provaz, který visel shora. Provaz spadl dolů.

Otec
Velice se mi ulevilo. A zároveň jsem byl i překvapený. Vůbec jsem se nepodíval na horu na trám a nevšiml si, že provaz není zajištěný, že je jen přehozený.
?Tati, nezlob se na mne,? říká mi.
Pořádně mě vyděsil, ale zlobit se na něho? Potřebuje pomoc, poradit.
?Nezlobím se na tebe. Jsi ze všeho smutný? Jak to píšeš v tom dopise?? ptám se ho a pomalu jdu k němu. Zastavím se dva kroky od něho.
?Jsem. Ale zabít bych se nechtěl. Proto jsem ten provaz jen přehodil. Pojistka, kdybych na chvíli propadl zoufalství. Já jen chtěl vědět, jaké to je. Proč to někteří dělají. Já chci žít. I když je to kolikrát těžké. Ale já chci žít,? vysvětluje mi můj syn Patrik se slzami v očích.
?Potřebuješ záchranné lano. A tím není tenhle provaz. A už vůbec ne kolem krku. Tvým záchranným lanem budu já a maminka. Kdykoli si budeš chtít promluvit, přijď za námi,? říkám mu.
Náhle slyším za sebou kroky. Otáčím se. Manželka s Kristýnkou stojí ve dveřích. Otáčím se zpátky k Patrikovi. Tuhle záchrannou akci si dokončím sám.
?Patriku, mohu ti teď pomoci dolů? Na tento nedokonalý svět, ale my už si ho nějak zpříjemníme,? říkám mu. ?Přijmeš mě jako záchranné lano??
Byl schopen pouze přikývnout.
Přistupuji k němu. Opatrně ho zbavuji smyčky. Chytám ho v podpaží a sundávám dolů na zem. Objímáme se. On brečí. Já taky, štěstím, že ho držím živého.

Kristýna
Strašně se mi ulevilo, když ten provaz spadl dolů. Bylo mi hrozně, když jsem ho viděla v pozici, kdy stačil jediný pohyb, a mohla jsem o něho přijít. Pustila jsem matčinu ruku, za kterou jsem ji celou dobu držela. A došla jsem k Patrikovi a otci.
?Já ho chci taky,? říkám.
Otec Patrika pouští a odstupuje.
Objímám Patrika. Jsem menší, tak si opírám hlavu o jeho hruď. Slyším, jak mu divoce bije srdce. A kdyby udělal tu hloupost, zajistil lano a? Tak to jeho srdce by bylo ticho. Nemyslet na to. Držím ho. A nejraději bych ho už nepustila.
Náhle mě pouští a dívá se na mě.
?Kristýnko, promiň mi to. Že si to musela vidět,? říká mi Patrik.
?Ty mi promiň, že jsem tě vyhnala od svého seriálu. Kdykoli za mnou přijď, vyruš mě od televize, od učení. Já se ti budu kdykoli věnovat. Mám tě ráda. Kdybych o tebe přišla?? Nemohu dál mluvit. A opět se přitisknu na jeho hruď.
?Kristýnko, já tě mám taky rád,? říká mi bratr.
?Neloučíš se se mnou, viď?? ptám se ho. ?Protože, když si mi to říkal v obýváku, tak to ses se mnou loučil.?
?Já jsem to měl se vším. S dopisem, loučením, ale hlavně jsem nezajišťoval ten provaz.?
?To je dobře. Protože tatínek má pravdu. Provaz nic neřeší. Já chci být taky tvým záchranným lanem,? říkám mu.
?Budeš. Rád si s tebou povídám. Já vím, že někdy mluvím hlouposti??
?Mluv, co chceš. Hlavně se vypovídej a nedělej hlouposti,? říkám mu a on se na mě usmívá.

Matka
Mně se ulevilo, až měl sundanou smyčku z krku a objímal ho manžel. Vím, že je Patrik přecitlivělý, ale že to může dojít, až tak daleko, mě nenapadlo.
Přistupuji k němu.
?Patriku?? Víc nejsem schopna říct. Objímám ho. Brečím radostí, že si nic neudělal.
?Mami, já??
Přerušuji ho. ?Nic neříkej. Mám jen jednu otázku. Můžu být i já tvým záchranným lanem??
?Ano,? odpovídá a usmívá se.

Patrik
Při představě, že by mě tady našli viset, jsem se zachvěl. Jsou tady u mě tři lidé, kteří mě mají velmi rádi.
?Jdeme odtud,? říká otec. ?Ale první si schovám ten provaz. Nikdo z vás ho jistě nepotřebuje.?
?Pro mě bylo nejtěžší ho najít,? říkám mu.
?Doufám, že teď pro tebe bude nejlehčí, na něho zapomenout,? odpovídá mi otec.
Přikyvuji.
?A půjdeme do tvého pokoje, roztrhat ten dopis,? pokračuje otec.
?Dneska jsi ho použil naposled,? říká matka.
?Naposled?? diví se otec. ?Ty jsi to udělal víckrát??
Opět jsem přikývl.
?Já to řekla mamince, když mi došlo, co jsi chodil do té kůlny dělat,? říká Kristýna.
?Ach Patriku,? vzdychl otec. ?Nevím, co na to říct.?
?Nic neříkej. Teď jsem na řadě já, abych mluvil o sobě a svých pocitech,? odpovídám mu.
?Máš pravdu, Patriku. Jdeme roztrhat ten dopis,? říká otec.
Matka s Kristýnkou nás šly počkat do kuchyně.
Jdu s otcem do svého pokoje. Podívám se na dopis. Náhle mi připadá nesmyslný. Vezmu dopis ze stolu a začnu ho trhat. Přitom se usmívám na otce a on na mě. Najednou se mi ulevuje. Jako bych roztrhl nějakou zlou kletbu.
Přicházíme do kuchyně. A dáváme si jídlo, které maminka připravila. Myslel jsem si, že nebudu mít chuť, ale dostal jsem ji nejen k jídlu, ale i do života.
A když mě a Kristýnce tatínek sdělil, kam pojedeme, tak jsem začal opět brečet.
?Už ti zase začíná deprese?? ptá se mě otec.
?Ne, jenom jsem šťastný,? odpovídám mu.
?A budeš ještě šťastnější, až si najdeš kluka,? říká mi Kristýnka.
?Budu ten nejšťastnější gay!? vykřiknu.
Od teďka budu myslet jen na kluky, hudbu a jen na samé příjemné věci. Je to můj život. Nenechám si ho, už nikým a ničím kazit.
Pak jsme nastoupili do auta. Já se díval postupně na otce, matku, Kristýnku. A pomyslel jsem si, proč hledat provaz někde v kůlně, když to správné lano, které vás drží při životě, máte stále kolem sebe.


V listopadu téhož roku vychází moje druhá sbírka povídek Prodejní plocha, z které jsem pro vás vybral povídku Bezpečák:

Ředitel hypermarketu šel kolem uličky slaného pečiva a alkoholu. Podíval se do ní. Viděl, jak brigádník kóduje alkohol. Byl mu divný jeho postup. Normálně se vyndá láhev z krabice, které jsou na vozíku, vezme se bezpečnostní kód, nasune na hrdlo a stáhne. A uloží se do regálu. Ale tady jsou některé neokódované láhve postavené po zemi. Což by nemělo být. Protože z krabice nevytahuji další láhve, když vidím, že mi nevlezou do regálu. Možná, že tenhle brigádník nebyl jen dostatečně proškolen.
Původně chtěl jít do kanceláře ambientu. Místo toho zamířil na recepci, kde sedí bezpečák a sleduje na monitorech dění na prodejní ploše a také na některých místech v zázemí hypermarketu.
Prošel skladem, otevřel si spojovací dveře s recepcí a vešel. Za recepčním pultem seděl jeho dvacetiletý synovec. Před třemi měsíci slíbil své sestře, že mu zajistí nějakou práci. V té době neměl na hypermarketu žádné volné místo, ale bezpečnostní firma brala. Synovec souhlasil a už tu čtvrt roku dělá bezpečáka.
?Ahoj, strejdo,? pozdravil ho synovec.
?Ahoj, Davide,? pozdravil ho ředitel. ?Všechno v pohodě??
?Ano.?
?Byl už dneska nějaký záchyt??
?Ne.?
David čekal, že strejda jenom projde. Byl zvyklý, že tudy procházel několikrát denně. Jenže teď šel blíž k pultu, ne ke schodišti, které vede do prvního patra zázemí.
?Mohu si na chvíli sednout k tobě?? zeptal se ředitel svého synovce.
?Ano,? řekl David, ale doopravdy mu to vadilo.
?Jen si tu na chvíli sednu vedle tebe. Jednak mě nějak bolí nohy. A pak víš, že mám rád, občas si prohlédnout prodejnu z pohledu kamer.?
Což byla pravda. Tak jednou týdně chodíval na kamery. Co tady začal dělat David, chodil sem, až na výjimky, v době kdy měl službu.
David po pěti minutách sledování, ani jednou nezavadil o kameru, která byla nastavena na uličku s alkoholem. Přitom každý bezpečák ví, že je to jedna z nejdůležitějších uliček.
Brigádník, který si staví bokem neokódovaný alkohol a bezpečák, který nesleduje kameru podle předpisu. Můžou to být jen dvě náhody, ale taky nemusí, řekl si v duchu ředitel.
?Je něco s kamerou, která má sledovat uličku s alkoholem? Protože za tu dobu, co tady sedím, ses přes ni ani jednou nepodíval,? řekl ředitel svému synovci.
David musel zachovat chladnou hlavu. Zrovna teď musel mít strejda zájem o kameru, kterou potřebuje mít odstavenou ještě pár minut.
?Myslím, že kluci říkali, že s ní něco je,? řekl mu David.
?Hlásili jste to??
?Nevím, jestli to kluci hlásili nebo to chtěli ještě odzkoušet,? lhal David.
?Mohu se podívat?? zeptal se ředitel. David přikývl. Vyměnili si místa.
Ředitel se podíval na seznam kamer, aby zjistil číslo kamery, která je nad uličkou s alkoholem. Nastavil danou kameru a na monitoru se objevila požadovaná ulička.
Ale to, co se v ní zrovna dělo, bylo nad ředitelovo očekávání.
Brigádník, který doplňoval alkohol, předával láhve ze země jinému mladíkovi. Ten si je dával pod bundu, kde měl na ně šikovně udělané přihrádky.
To znamená, že to bylo celé domluvené a jede v tom i jeho synovec.
?Já to tady vezmu. Ty běž k pokladnám. Vidíš, budeš mít záchyt a pěknej,? řekl mu strýc.
Davidovi se nechtělo. Komu by se chtělo, chytit za zloděje vlastního kamaráda.
Nakonec se zvedl a šel. No co, pořád ještě nemusí být podezřelý, že v tom jel taky.
Ředitel si kameru uměl nastavit, ale s vysílačkou neuměl. Tak vytočil klapku pevné linky na kontrolní stanoviště vedle informací.
Bezpečák na dané pozici řekl: ?Co je, Davide??
?Tady ředitel. David šel k pokladnám. Budete mít záchyt. Nastavte si uličku s alkoholem a podívejte se, jak vypadá ten, koho budete chytat. Rychle, už si zapíná bundu.?
?Už se dívám, ale uličku s alkoholem si vzal na starost David. Říkal, že mi zavolá, až ji budu moci sledovat taky já. Už ho vidím, utíkám tam,? řekl bezpečák.
Ředitel si nastavil kameru, kterou je vidět za pokladny a sledoval záchyt.
David to mohl ještě uhrát, že zloděje nechytil. Protože nevěděl, že ho strejda sleduje kamerou. Ale to už se k němu od informací hnal jeho kolega, který s ním měl dnes směnu. Takže mu nezbývalo, než svého kamaráda zadržet. Netvářil se u toho tak nadšeně, jako když bral normální zloděje.
Za chvíli přišli na recepci oba bezpečáci i se zlodějem. Ředitel už jim držel otevřené spojovací dveře.
?Vy běžte ještě pro toho brigádníka, který kóduje alkohol. Ten mu zboží předal. Vozík se zbožím vemte sebou do skladu,? řekl ředitel druhému bezpečákovi a on odešel.
?Ty Davide, odveď zloděje do cely.? Ředitel se podíval Davidovi upřeně do očí. ?A sedni si vedle něho.? David šel. Věděl, že je konec.
Za chvíli přišel bezpečák a přiváděl brigádníka.
?Odveďte ho do cely, všechny tři tam zamkněte a zavolejte policii,? nařídil mu ředitel.
Bezpečák nevěděl, co myslí tím ?tři?, ale jakmile dovedl do cely brigádníka a uviděl tam sedět Davida, bylo mu jasné, že v tom jel taky. Proto neměl sledovat tu kameru nad alkoholem.
Policie přijela za necelou čtvrthodinku.
Ředitel byl rád, že odhadl situaci, ale že v tom jel taky David, jej trápilo. Tak to někdy dopadá, když někomu pomůžete s prací.

David přišel domů.
?Ahoj, mami,? pozdravil.
?Ahoj. Povedlo se?? zeptala se matka.
?Ne,? odpověděl David.
?Hlavně ať se to nedozví můj bratr,? řekla matka.
?To těžko.?
?Jak to?? zeptala se udiveně matka.
?To on nás chytil,? řekl jí David.
?Nás??
?Jo, nás. Chytil nás všechny tři. Přišel za mnou na recepci zrovna v době akce. Když viděl, že na monitoru nekontroluji uličku s alkoholem, chtěl vědět proč. Pak se sám podíval. A viděl to, co viděl. Bylo mu jasné, že to bylo připravené. Svého kamaráda jsem sebral já,? vysvětlil David.
?Mohl si ho nechat jít. Jako že si ho nechytil,? zkoušela to matka.
?Jak? Řekni mi jak?!? David začínal být rozčílený. ?Od infa se hnal můj kolega. Z kamery to nevěděl. On by se nedíval, dokud bych mu nevolal. Volal mu strejda. Paráda. Podle mě se vesele díval, jak beru svého kamaráda. Když jsme došli na recepci, tak poslal mého kolegu pro toho brigádníka a mně nařídil, sednout si do cely. Je to ostuda. Po třech měsících co jsem vcelku úspěšně chytal zloděje, jsem si tam sednul sám,? řekl zničeně David.
?Měli jste být opatrnější,? konstatovala matka.
?Čí to byl nápad? Tvůj. Přilepšíme si. Bude to jednoduché, když vím, jak to tam chodí. Jedna láhev, pak nějaká drahá káva, bonboniéra. Předat během kódování na prodejně. Jenže tím, že to vycházelo, jsi z toho byla nadšená. Udělala jsi bundičku s kapsičkami. Že jsem tě poslouchal,? řekl nevěřícně David.
?Nebyl jsi moc proti,? řekla matka.
?Byl jsem proti, ale zároveň zvědavý, jestli to vyjde. A nevyšlo to. Nakonec kamarád u nás nedělal, tak má jen záznam u policie. Brigádník navíc po brigádě. Ale já?? Já mám po práci a zradil jsem strejdu, kterého mám rád. Tak ti pěkně děkuji,? řekl a odešel do svého pokoje.
?Davide. No tak, Davide!? volala za ním matka. Jenže David nereagoval.

Když ředitel vyjel od hypermarketu, chtělo se mu jet domů. Splnil se mu sen ? řídit obchod. Ale jako každý člověk se večer těšil ke své rodině. Nebyl po dnešku nijak unavený, už zažil horší dny, ale musel myslet na Davida. A tak cestou odbočil k sestře.
Při jízdě přemýšlel: Je mi 42 let. V obchodě dělám od dvaceti, takže už 22 let. Prošel jsem si všemi posty. A taky mám zkušenosti se zloději. Takže to byla samozřejmost, že jsem dneska odhadl tu situaci s alkoholem. Kdyby v tom nejel můj synovec, bylo by to v pořádku.
?Řekl ti David o tom, co se dneska stalo?? zeptal se ředitel své sestry, když došli do obývacího pokoje.
?Řekl,? odpověděla jeho sestra.
?Udělal mi ostudu. Kradl na mém obchodě. Ještě v mé přítomnosti,? řekl zklamaně její bratr.
?Tak jsi ho měl nechat jít,? řekla mu sestra.
?To by nebylo spravedlivé. A taky jde o moji pověst.?
?Spravedlnost! Pověst!? vykřikla. ?Život není spravedlivý. Co mám říkat já? Nemám se tak dobře jako ty. Jsem ráda, že vyžiju ze svého platu. Ten můj ode mě odešel. Tak se starám. Chtěla jsem si jen trochu přilepšit. Tobě jde jen o tvoji pověst.?
David slyšel, že přišel strejda. Ale styděl se přijít. Poslouchal za dveřmi na chodbě. Když slyšel matku křičet, otevřel dveře a zůstal mezi nimi stát. Oba byli k němu zády, takže ho neviděli.
?Myslel jsem si, že v tom není jen David. Netušil jsem, že bys byla něčeho takového schopna,? řekl nevěřícně bratr.
David vykročil od dveří doprostřed obýváku. ?Je mi to líto, strejdo. Ani ne tak té práce, jako toho, že jsem tě zradil. Já to nechtěl udělat. Jen jsem byl zvědavý, jestli to vyjde. Omlouvám se. Jestli se na mě zlobíš, tak to chápu. Promiň,? řekl a šel ke dveřím.
?Davide, pojď ke mně. Udělal jsi ostudu především sobě. Vidím, že jsi už potrestaný dost. Nezlobím se na tebe. Ale slib mi, že už nikdy nic takového neuděláš,? vyzval ho strejda.
?Slibuji,? řekl odhodlaně David.
?Ale na tebe se zlobím. Ty jsi měla mít rozum. Anebo jestli máš chuť na kradené zboží, měla jsi krást sama,? řekl jí klidně bratr.
?A zničit si svoji pověst,? řekla sestra. Když se začali bratr s Davidem smát, došlo jí, že ji bratr dostal. Protože nesnesla porážku, tak odešla do ložnice.
?Davide, nemáš to s ní lehké,? řekl mu strejda.
?Nemám, ale jde to. Škoda, že nejsi můj otec. Ale i tak ti teď ukážu, že si sám seženu práci a nenechám se přemlouvat k tomu, co nechci,? slíbil mu David.
Ředitel jel domů. S klidnějším pocitem, než měl před hodinou. David není špatný kluk. A už se těšil, co mu přinese zítřejší směna.


Ještě o měsíc dříve jsem si zkoušel psát některé scény z románu, který jsem měl zatím jen v hlavě. Mým zkušebním, neboli prvním čtenářům se tenhle nápad velice líbil. Do konce února 2016 jsem ho měl napsaný. Čtením mého týmu prošel. Momentálně mi jeden človíček dělá gramatické opravy. Pak se musím vrhnout do příprav knihy k vydání, (rozložení stránek, obálka) které mám naplánované na srpen.

Všechny moje vydané knížky je možné půjčit ve vědeckých knihovnách a ve vybraných knihovnách v Ostravě. Nejvíce mě překvapila dlouhodobá nedostupnost (kniha je půjčená) sbírky Stejní.

Zpět na seznam autorů

Anketa

Jaké byste uvítali edice našeho nakladatelství?
Cestopisy (13275)
Poezie (13369)
Fotografie (13054)
Přírodní medicína (12920)
Komiksy (13019)


Nové knihy

Srdeční záležitost

Hříšné touhy

Andělský svět


© 2017 Nová Forma s.r.o.
Publikování a šíření obsahu je bez souhlasu provozovatele zakázáno. | Nová Forma - nakladatelství | www.kniznieshop.cz | Liter.cz - básně,povídky
Počet návštěv: 3842421