Vyhledávání
Přihlášení autora
Email
Heslo
Registrace


Knihy - Karakuri Nataku

Karakuri Nataku
Název:Karakuri Nataku (Kniha 1)
Autor:Zumrová Eva
Nakladatelství:Nová Forma
Rok vydání2013
ŽánrFantasy
ISBN978-80-7453-424-9
Počet stran269
Jazykčeština
Vazba měkká – lepená (paperback) obálka 300g křída + laminace
FormátA6 – formát 105x148 mm
Cena220,-
E-shopwww.stahujknihy.cz

Ukázka z knihy
Kapitola - 1 - Narození

Pootevřel jsem oči a ospale se zahleděl na dřevěný strop.
Kde to jsem?
Rozhlížel jsem se kolem. Všude okolo mě byly dřevěné loutky v různých stádiích tvorby. Některé měly tváře člověka, jiné démonů. Byly malé i veliké jako člověk. Na stěnách visely potrhané papíry s nákresy a rozkresy jednotlivých částí loutek. V té trošce zbývajícího prostoru byly uchyceny poličky s neméně chaotickým pořádkem. V malém prostoru u jedné stěny se krčil stůl a židle. Trvalo by však hodinu, než by ho někdo pod nánosem papírů, malých nástrojů a hoblin našel.
Zakroutil jsem hlavou. Přišla mi zvláštně lehká. A nejen to, taky měla divný tvar. Vlastně celé mé tělo bylo takové podivné. Jako by mi vůbec nepatřilo. S tichým skřípáním jsem se posadil. Podíval jsem se na ruce a ztuhl.
M-Moje ruce?! Ony jsou dřevěné!!
Dřív, než jsem mohl opravdu panikařit, vstoupil do domku starší muž v hnědém kimonu. Dříví, které nesl v náručí, se odporoučelo s neodmyslitelným žuchnutím k zemi. Ohlédl jsem se na něj. Rty i ruce se mu třásly. Udělal ke mně krok, druhý a další. Nevěděl jsem, zda mám utéct, zabít ho nebo co.
"Na-Nataku," promluvil tiše.
Zbystřil jsem.
To mluví na mě?
Překvapení vystřídala radost a vodopád slz.
"Nataku!" Vrhl se mi kolem krku.
Jeho stisk nebyl silný, ale já se z jeho objeti nedokázal vykroutit.
"Nataku, můj synku! Já věděl, že se probudíš! Já věděl, že jsi mě neopustil!" křičel za doprovodu symfonie slz.
Nataku?! Synku?! Co to sakra blábolí?!
"Ah, co jsem to za otce!" Rychle mě pustil.
Držel mě za ramena.
"Určitě ti je zima, donesu ti oblečení."
Než jsem stačil něco namítnout, odběhl. Nehodlal jsem na něj čekat. Byl to všemi jedenácti šílenec. Nic dobrého z potloukání se kolem něho nemůže vzniknout. Seskočil jsem ze svého stolku na zem a okamžitě se blíže seznámil s fyzikálními zákony pádu. Nestačil jsem vysunout ani ruce. Moc mě to nebolelo, ale točila se mi hlava. S námahou jsem se zvedl a klátil se ven.
Pár kroků od východu mě zaujal pohyb po mé pravici. Otočil jsem se. Vteřinu na to se mi podlomila kolena. V zrcadle se odráželo mé tělo.
Moje tělo vypadá jako loutka!
Bylo tomu tak. Měl jsem podobu asi čtrnáctiletého chlapce s červenými rozježenými vlasy a světle zelenýma očima. Křičel jsem hrůzou, ale žádný zvuk mi z hrdla nevycházel. Položil jsem na něj dlaně.
Nemůžu mluvit...
"Ah, Nataku!" zakřičel muž a vrhl se ke mně.
Bránil jsem se jeho objetí. Neohrabaně jsem se odstrkoval od podlahy.
"Proč utíkáš, Nataku? Nepoznáváš mě? To jsem já, tvůj otec."
Natáhl ke mně ruku, ale nepřestal jsem couvat. Brzo jsem však narazil na konec cesty. Dál to už prostě nešlo.
"Už to chápu, musíš být zmatený."
Si piš, dědku!
"Nemusíš se bát, všechno je v pořádku."
Tohle dřevěný tělo má být v pořádku?!
"Tady," přistrčil ke mně složenou hromádku, "máš své oblečení. Vždycky jsi ho rád nosil."
Trochu podezíravě jsem si to prohlížel.
Dobře, dobře. To chce klid. Mám v hlavě zmatek, takže budu předstírat, že jsem ten "Nataku" a až bude vhodná příležitost, tak mizím odsud!
Nebylo to nic extra, ale lepší než běhat s dřevěným zadkem na veřejnosti. Vrškem bylo krátké světle šedivé kimono jen desítku palců pod pas. Velmi jednoduchý vzorek tvořily rudé listy javoru na dolní části širokých rukávů s částečně zašitým otvorem. Neznalcům to může připadat hloupé, ale ve skutečnosti to vytvoří velmi šikovnou kapsu.
Harmonikové kalhoty byly obyčejné hnědé hakami. Uvázal jsem si bílý pásek, nasadil slaměné sandály waraži a tím jsem ukončil svůj oblékací proces. Trvalo mi to sakra dlouho. Na tohle tělo si musím ještě pořádně zvyknout.

***

Seděl jsem na svém stolku a pozoroval dědka při práci. Rozhodně to nebyl samuraj, neměl ten tradiční culík s pleší. Nebyl to ani mnich, na to měl zas moc vlasů. Byl to loutkář a jaký loutkář. Jsem sice absolutně neznalý v oblasti umění, ale dokážu ocenit dobrou práci. Zrovna vyřezával tvář a počínal si velmi opatrně a precizně. Zatřásl jsem hlavou.
Teď nemám čas na zírání. Musím si urovnat myšlenky.
Odpočítával jsem známá fakta.
Jsem démon. Souhlasí.
Jsem hodně silný a strašlivý. Souhlasí.
Mé tělo je kdesi v zemi zatracenců alias Jomi-no-kuni. Souhlasí.
Podařilo se mi uniknout z Jomi-no-kuni. Souhlasí.
Hledal jsem nové tělo. Souhlasí.
Spěchal jsem, protože by mě mohli chytit honicí psi. Souhlasí.
Našel jsem náhradní tělo...
U tohohle prstu jsem se na chvilku zarazil. Nakonec jsem ho dal dolů.
Souhlasí.
Najdu svoje tělo, jako že se jmenuji...
Ztratil jsem niť.
Jako že se jmenuji... jmenuji... Jakže se to jmenuji?! Já zapomněl své jméno?! To není možné! Jak se to mohlo stát?!
Chytil jsem se za hlavu a zhoupl se tak prudce, až jsem přepadl dozadu. Praštil jsme se o stůl.
Jestli... Jestli jsem zapomněl své jméno, tak nemůžu používat svoji démonickou sílu. To je špatný!!
Skrčil jsem se do klubíčka a převaloval se sem a tam.
Pokud mě teď najdou honicí psi, tak jsem v háji! Odtáhnou mě do Jomi-no-kuni a tam budu na navěky hnít!!
"Nataku! Copak se děje, chlapče můj?"
Co by se dělo, zapomněl jsem své pravé jméno! Nemůžu používat svou sílu!
"Už vím, musíš být hladový. Jsem já to ale hlupák."
Usmál se na mě.
Seš slepej, jsem ze dřeva! Já nemám žaludek!
Ignoroval mě. Ve dveřích se však zastavil.
"Pojď, Nataku, v dílně jíst nebudeme."
Zvedl jsem se a pomalu ho následoval. Nedaleko stál další domek a hned o kousek dál tekla říčka. Nedá se říct, že by tahle budovala byla uklizenější, jen nebyla plná hoblin.
"Tamto je má dílna, tam vytvářím všechny své loutky."
Toho jsem si fakt nevšiml, pomyslel jsem si jedovatě.
"Sedni si zatím ke stolu, hned připravím rýži."
Udělal jsem to a zase se rozhlížel kolem. Na zemi ležela jedna slaměná tatami rohož. Nejspíš tu už byla pěknou řádku let, její okraje byly roztřepené a lemování potrhané. Pokrývka na tom byla stejně, jen měla ještě díry. Neměl ani žádný polštářek. Děravou střechou sem pronikalo sluneční světlo. Vedle maličké kuchyňky, stolku, židle a tatami tu nic jiného nebylo. Okna nebyla ani vybavena dřevěnou okenicí.
"Tak, tady to je, Nataku."
Postavil přede mě dřevěnou misku a hůlky.
"Budeš-li mít ještě hlad, neostýchej se požádat o další porci," řekl s jemným úsměvem.
Zato já ho chtěl zabít. Miska byla úplně prázdná.
Jak mám jíst něco, co není... Počkat... Jak mám vůbec jíst, když nemám žaludek!!
Sklonil jsem hlavu a zatnul pěsti.
A dost! Najdu své jméno, ať už je kdekoliv!! Jako, že se jmenuji... A kruci!
Vzteky jsem chňapl hůlky a ládoval do sebe vzdušnou rýži. Navzdory nelogičnosti mi to pomohlo se zbavit stresu. Loutkář mě pozoroval se slabým úsměvem na tváři. Energicky jsem požádal o další dávku rýže. Muž se zasmál a s radostí mi přidal.

***

Ten večer jsem ležel na trávě a pozoroval hvězdy. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem je viděl. Vlastně ani nevím, jestli jsem je někdy vůbec pozoroval. Mé vzpomínky jsou zahalené v mlze. Zapomněl jsem své jméno, zdroj mojí sily. To je pro démony extrémně nebezpečné. Jestli si na něj brzo nevzpomenu, tak budu ve velkém průšvihu. I ten nejhloupější mnich mě bude moci zlikvidovat.
Otřásl jsem se. Kdysi veliký a mocný démon a má být poražen nicotným smrtelníkem... Mít žaludek, zvracím vzdušnou rýži. Bylo to frustrující, celá moje budoucnost byla najednou tak nejistá. Předtím bylo všechno tak jednoduché. Stačilo párkrát za měsíc roznést mezi lidmi trochu strachu a hned ke mně chovali respekt. Posadil jsem se. Zacvičil jsem prsty na nohou.
Najdu své tělo, i kdyby mělo být v té nejhlubší rokli v celé Jomi-no-kuni. Poběžím třeba i na konec světa.
Vyskočil jsem na nohy a o okamžik později jsem se rozplácl jak žába.
Dobře... Než budu běhat, tak se naučím chodit.
Ohlédl jsem se dozadu. Zase za mnou stál. Natáhl ke mně ruku.
"Už je pozdě, pojď si odpočinout, musíš být unavený, Nataku."
Jeho úsměv byl tak jemný. Uchopil jsem ji tedy a nechal se zvednout.
Fajn. Ještě tu pár dní zůstanu, než se naučím žít s tímhle tělem.

Zbytek ukázky lze nalézt na: http://www.mamtalent.cz/karakuri-nataku.phtml?program=1&ma__0__id_b=13528

Ukázka se může lehce lišit od aktuálního vydání, její obsah je však na 98% totožný.


Zpět na seznam knih

Anketa

Jaké byste uvítali edice našeho nakladatelství?
Cestopisy (12558)
Poezie (12624)
Fotografie (12359)
Přírodní medicína (12208)
Komiksy (12323)


Nové knihy

Hříšné touhy

Andělský svět

Učedník andělů


© 2017 Nová Forma s.r.o.
Publikování a šíření obsahu je bez souhlasu provozovatele zakázáno. | Nová Forma - nakladatelství | www.kniznieshop.cz | Liter.cz - básně,povídky
Počet návštěv: 3716968