Vyhledávání
Přihlášení autora
Email
Heslo
Registrace


Knihy - Darumi

Darumi
Název:Darumi
Autor:Matějková Kateřina
Nakladatelství:Nová forma
Rok vydání2017
ŽánrFantasy
ISBN978-80-7453-886-5
Počet stran138
Jazykčeský
Vazba měkká – lepená (paperback) obálka 300g křída + laminace
FormátA6 – formát 105x148 mm
Cena110,-
E-shopwww.stahujknihy.cz

Ukázka z knihy
Šla jsem dál a cítila jsem, jak mi ubývají síly. Chtěla jsem jít stále kupředu, ale mé tělo odmítalo spolupracovat. Zastavila jsem se na rozcestí lesní cesty, shodila krosnu ze zad a téměř jsem se sesunula k zemi.

Tak, a co teď, pomyslela jsem si. Byla jsem vyčerpaná. Vytáhla jsem z batohu mapu a rozložila ji před sebe na zem. Snažila jsem se zorientovat a doufala jsem, že mi mapa trochu napoví, jakým směrem se vydat. Bez úspěchu.

Byla jsem ztracená, úplně sama, uprostřed hor a blížil se večer. To mě děsilo. Tma mi běžně nevadí, ale v horském prostředí mi přišlo vše kolem živější. Prosila jsem nahoru o pomoc, ať mi ukážou cestu.

Prosím o znamení, které mě vyvede z tohoto místa, modlila jsem se v duchu uprostřed té lesní křižovatky. Začínal se zvedat vítr a já jsem pocítila na své tváři, že se rychle ochlazuje. Zabalila jsem se do teplé mikiny a dala si kapuci na hlavu. Slyšela jsem hřmění kdesi v dáli. Seděla jsem na batohu a snažila se načerpat trošku sil. Soustředila jsem pohled před sebe, a v duchu nepřestávala prosit o pomoc.

Pozorovala jsem kameny na cestě před sebou. Byly s ubývajícím světlem méně a méně rozeznatelné jeden od druhého, až nakonec splynuly v jednotnou plochu. Najednou se blýsklo. Světlo z nebe mi osvítilo cestu a já jsem před sebou spatřila zvíře. Lekla jsem se, a v tu chvíli jako by mě někdo zmrazil. Cítila jsem strach a zároveň hlubokou úctu.

Zvíře vypadalo jako laň, ale mělo obrovské parohy. Bylo celé bílé a vystupovalo ze tmy. Stálo pár kroků přede mnou a dívalo se na mě. Nemohla jsem z něj spustit oči. Pamatuji si ten pohled. Z očí zvířete vyzařoval klid a já jsem se přestávala bát. Jako by mě vybízelo. Pak se otočilo a vydalo se jednou ze tří cest na rozcestí. Ještě jsem se ani nevzpamatovala z údivu, kde se vlastně vzalo, popadla jsem batoh a následovala toho tajuplného bílého tvora. Připadalo mi, že sním a jen jsem se nechala vést.

Po chvilce cesty lesem se můj bílý průvodce zastavil a jako bych v hlavě slyšela jeho hlas:

,,Dál už musíš jít sama." A pak se ztratil ve tmě.

-----

Vyrazila jsem kupředu. Čím víc jsem se blížila, tím silněji v mé hlavě začala vyvstávat myšlenka, co když je to jen nějaká neobydlená zřícenina. Snažila jsem se však myslet pozitivně a tuhle variantu si radši ani nepřipouštět. Udržovala jsem směr. Bouřka se rychle blížila a začínalo pršet. Když jsem stoupala do kopce, místy byl kolem cesty jen prudký sráz dolů. Šla jsem pomalu a opatrně, protože mokré kameny začaly klouzat.

Už mi zbývalo překonat jen malé převýšení. Jak jsem se blížila ke stavení, slyšela jsem psí štěkot. Poprvé jsem dostala trochu strach, ale také jsem pocítila radost. Protože to znamenalo, že je stavení skutečně obydlené a já budu mít kde spát.

S pár dalšími kroky jsem dosáhla vrcholu hory a blížila se po hřebeni ke svému cíli. Spustil se prudký déšť a já jsem byla během chvilky úplně promočená.

Dorazila jsem na místo celá udýchaná. Zaklepala jsem na staré dřevěné dveře a čekala. Tlouklo mi srdce. Uslyšela jsem psí štěkot a dveře se s vrznutím otevřely. Ze tmy vyšla tmavá postava. Rozeznala jsem, že má na sobě kápi, která jí sahala do poloviny obličeje.

,,Co tu chceš?" řekla tak drsným tónem, že jsem se roztřásla strachem, který jsem nikdy předtím nepocítila. S hrůzou v očích jsem viděla, že drží v ruce obrovský nůž a míří s ním přímo na mě. Zrychlil se mi dech. Ustoupila jsem o pár kroků dozadu. Stála jsem na prudkém dešti a cítila, jak mi po tváři stékají proudy vody.

-----

Stála jsem před velkým rozhodnutím a přemýšlela, jak to všechno co nejlépe uchopit. Pokud zůstanu a budu se učit, mohu získat mnoho. Pak bych třeba mohla všechny ty znalosti využívat ve prospěch svého okolí. Velkou roli v tom všem hraje také Ikai. Chci být s ní. Věřím jí od prvního okamžiku, ačkoli nevím proč.

,,Řekni něco, poraď mi prosím," obrátila jsem se na strom s nadějí. Listí se hlasitě rozšumělo.

,,Řešení přijde brzy. Nech vše volně plynout," slyšela jsem.

,,Cože?" zeptala jsem se a vyskočila na nohy. Párkrát jsem strom obešla a měřila si ho pohledem. Nevěřila jsem tomu, že se mi podařilo navázat s ním kontakt. Byla jsem překvapená a zároveň jsem měla velkou radost. Chtěla jsem se ptát dál, ale odpovědi už nepřicházely. Musela jsem se s tím smířit.

Zavřela jsem na chvilku oči a párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, abych si trochu projasnila mysl. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem na obloze zvláštní mrak. Svým tvarem připomínal draka, který chrlí oheň. Nespouštěla jsem z něj oči. Plul po obloze jakoby nic.

Tak teď už jsem se asi definitivně zbláznila, smála jsem se v duchu sama sobě. Řekla bych Ovčákovi, aby mě štípl, jestli se mi to nezdá, ale nevypadalo to, že by mi mohl vyhovět. Dívala jsem se, jak se mrak pomalu rozpouští, až z něj nakonec nezbylo nic.

,,Tak tohle musím říct Ikai," zamumlala jsem, a nevěřícně kroutila hlavou. Poděkovala jsem stromu, rozloučila se s ním a vydali jsme se s Ovčákem na zpáteční cestu. Měla jsem pocit, že mě ten bílý drak sleduje, ačkoli když jsem se podívala nad sebe, viděla jsem jen čistou oblohu. Neuměla jsem si to vysvětlit.

-----

Slunce zapadlo už dávno a my jsme se pomalu chystaly ke spánku. Ještě chvilku jsme se bavily uvnitř v místnosti, pak jsem se převlékla do nočního oblečení, vzala si svůj spacák, vypůjčený polštář a vyšla s Ikai ven. Na terasu prosvítalo světlo skrz okno, což mi postačilo k orientaci. Hodila jsem deku a polštář do síťovky a uvelebovala se ke spánku. Ikai mi přisunula blíž vyšší stolek, který byl původně umístěn v druhé části verandy. Pak zašla beze slova dovnitř. Když se po chvilce vrátila, položila na stolek sešit a pero. Sešit byl formátu A5 a měl kožené hnědé desky.

,,Nyní ti dám instrukce," řekla Ikai a sedla si ke mně na okraj síťovky.

,,Snaž se poprosit před usnutím o radu ohledně toho, zda odsud odejít či zůstat. Vím, že jsi zmatená, ale sen ti může napovědět, nasměrovat tě. Pokus se využít sen k nalezení té správné cesty," poradila mi Ikai. Pak pokračovala: "Je potřeba, aby sis zapsala vše, co si budeš pamatovat ze svých snů. Každý detail nebo pocit. I kdyby sis myslela, že je to blbost."

,,Dobře," kývla jsem na souhlas.

,,Tady máš ještě malou baterku," řekla Ikai a připnula ji svorkou k horní části síťovky.

,,Pro případ, že by ses vzbudila v noci," dodala. Pak už mi má společnice popřála dobrou noc a dala mi polibek na tvář. Zadívala jsem se do jejích krásných očí. Možná uměla leccos skrýt, ale měla jsem pocit, že jí nejsem lhostejná. Vzala jsem ji za ruku a chvilku ji držela. Pak Ikai vstala.

,,Už vážně půjdu. Dobrou noc. Uvidíme se ráno."

,,Dobrou noc," odpověděla jsem. Posadila jsem se v houpací síti a dala jí také pusu na tvář.

Dívala jsem se, jak zachází do stavení, po chvilce zhasla světlo uvnitř místnosti. Lehla jsem si a dala si ruce pod hlavu. Neleželo se mi vůbec špatně. Síťovka byla docela prostorná, takže jsem v ní nebyla namačkaná. Pak mě napadlo, že by se sem pohodlně vešla i Ikai, ale zakázala jsem si tuhle myšlenku rozvíjet dál.

Dnes máš jiné věci na práci, napomenula jsem sama sebe. Zavřela jsem oči a začala potichu promlouvat k někomu tam nahoře a také k bílému průvodci, aby mi znovu pomohl ukázat směr. Směr, kterým se má ubírat můj život.

-----

Zdálo se mi, že jsem se zmenšila a byla jsem maličká jako skřítek. (Jako malá jsem pro takové skřítky stavěla domečky v lese.) Najednou jsem stála před dutým pařezem. Jsem od narození zvědavý tvor, a tak mě lákalo zjistit, co je asi uvnitř. Rozhlédla jsem se kolem sebe, zda mě někdo nevidí, a pak jsem otvorem vlezla do pařezu. Obklopila mě úplná tma.

,,Haló," zavolala jsem. Sehnula jsem se na všechny čtyři a pomalu postupovala dál. Cítila jsem pod rukama hebký mech. Najednou přede mnou někdo rozsvítil pochodeň. Pomalu jsem zvedla hlavu a spatřila jsem obrysy postavy. Stála jsem naproti malému mužíkovi. Skutečně byl asi o polovinu menší než já.

,,Vítej," řekl laskavým hlasem.

,,Kdo jsi?" zeptala jsem se místo pozdravu.

,,Jsem Duch tohoto pařezu. Strážím ho. Překročila jsi náš práh, a tak jsem šel zjistit, co se děje. A našel jsem tebe," řekl. Upřeně na mě zíral.

,,Velmi se omlouvám," řekla jsem tiše, skoro šeptem. ,,Nemám tušení, jak jsem se sem dostala," dodala jsem.

,,Zřejmě máš nějaké schopnosti, o kterých ještě nevíš, neboť jsi je doposud nepoužila," pronesl mužík. ,,Teď nepřemýšlej nad tím, jak ses sem dostala," poradil mi. ,,Zbytečně by ti to pletlo hlavu. Všechno se dozvíš, dřív nebo později," dodal, když viděl, že jsem z toho všeho zaskočená. Mlčela jsem.

-----

Během dopoledne jsem pařez skutečně našla. Nemohu říct jak, protože to sama nevím. Myslela jsem na ten sen a šla, kudy mě nohy nesly. Nyní jsem stála před pařezem. Přemýšlela jsem, jak se dostanu dovnitř. Pak jsem si vzpomněla na to, co mi řekl ten mužík. Že ve snech je všechno možné. Spánek by mohl být tím správným klíčem. Lehla jsem si tedy vedle pařezu a podložila si hlavu mikinou. Myslela jsem na ten sen a snažila se navodit si pocit, že se zmenšuji.

Najednou jsem stála maličká jako skřítek před pařezem, který byl obrovský. Ohlédla jsem se a viděla jsem tam spát sama sebe jako velikého obra. Obcházela jsem dokola své spící tělo a pozorovala sebe samu, když tu se za mými zády ozvalo: ,,Vítám tě. Tak jsi to našla." Otočila jsem se a viděla jsem před sebou stát mužíčka, který vypadal přesně jako ve snu. Byl menší než já. Přes ramena měl přehozený tmavě modrý plášť, který sahal skoro až na zem. Jeho kůže byla poloprůhledná a měla nazelenalou barvu. Kápě mu zakrývala hlavu, ale i tak jsem si všimla jeho velkých špičatých uší. Za pasem měl dýku. V ruce držel dřevěnou tyč, na jejímž konci byl zasazen hrot křišťálu. Zářil jako světelná louč.

Nebyl to tedy jen pouhý sen, uvědomila jsem si a snažila se dát si vše dohromady.

,,Jmenuji se Mossey," řekl mužíček a přerušil tak tok mých myšlenek. ,,Pro své přátele jsem Moss," usmál se a podával mi ruku. Měl oči doširoka otevřené. Takřka mu svítily.

,,Moc mě těší," odpověděla jsem a podala mu svou ruku. ,,Já jsem Darumi, ale můžeš mi říkat Daru."

,,Rád tě poznávám," odpověděl mužíček. Chvilku jsme tam tak stáli a dívali se na sebe.

-----

,,Je opravdu tento svět skutečný?" zeptala jsem se Mosse, abych se ujistila.

,,Jistě," odpověděl mužíček. ,,Je možná skutečnější, než ten váš svět," dodal a upřímně se zasmál.

,,Pojď se mnou, můžeš se o tom přesvědčit sama," pobídl mě, když viděl, že jsem na rozpacích. ,,Chyť mě za ruku a nepouštěj se," vyzval mě mužíček. Pak namířil svou hůl na pařez a vyslal paprsek z krystalu. Viděla jsem, jak se v pařezu vytvořil otvor. Společně jsme prošli dovnitř.

-----



http://simplymyworld.webnode.cz/darumi/


Zpět na seznam knih

Anketa

Jaké byste uvítali edice našeho nakladatelství?
Cestopisy (17915)
Poezie (18659)
Fotografie (17623)
Přírodní medicína (17549)
Komiksy (17628)

V této anketě jste již hlasoval.

Nové knihy

Tvář anděla

Teleporterm Neteleportem

Darumi


© 2017 Nová Forma s.r.o.
Publikování a šíření obsahu je bez souhlasu provozovatele zakázáno. | Nová Forma - nakladatelství | www.kniznieshop.cz | jooble.cz - vyhledá práci
Počet návštěv: 4420737