Vyhledávání
Přihlášení autora
Email
Heslo
Registrace


Knihy - Pážata magické říše

Pážata magické říše
Název:Pážata magické říše
Autor:Semerád Václav
Nakladatelství:Nová Forma
Rok vydání2020
ŽánrSci-fi
ISBN978-80-7612-217-8
Počet stran500
JazykČeský
Vazba měkká – lepená (paperback) obálka 300g křída + laminace
FormátA5 – formát 148x210 mm
Cena250,-
E-shopwww.stahujknihy.cz

Ukázka z knihy
V sobotu směla Katka ven i dopoledne, jen jí mamka kladla na srdce, že se musí vrátit k obědu a ten bude dřív než obvykle, možná už před polednem.
"Beru si s sebou mobil, mami," ujistila ji Katka. A nastavila si hned 'buzení' na jedenáctou, aby se nezapomněla včas vrátit.
"Kromě toho mi můžeš zavolat, kdyby něco..." navrhla.
Mamka se tím spokojila a Katka vyběhla ven. Ještě sbíhala po schodech a už stiskla Martinovu volací ikonku.
"Kluci, pojďte ven za barák, uvidíte něco, co jste zaručeně nikdy v životě neviděli!" slíbila jim.
"Takhle brzy?" divil se Martin. "My teprve snídáme!"
"Tak to do sebe naházejte a fofrem za barák!" pobídla je. "Na sedačku!" upřesnila.
Pod vlivem jejího důrazného tónu snad Martin pochopil, že mají oba začít opravdu spěchat. Katka na ně netrpělivě čekala za barákem a nemohla se jich dočkat.
Konečně je zahlédla, jak vycházejí zadním vchodem přímo za barák. Měli to jednodušší, v jejich vchodu se zadní dveře nikdy přes den nezamykaly a nemuseli panelák obíhat jako Katka.
"Hojky!" zahalekali na ni ještě z dálky.
"Hoj!" odvětila jim. "Pojďte sem a posaďte se, něco vám předvedu!" vybídla je, aby vylezli na nízkou skalku a posadili se vedle ní na ležící kmen stromu. Ležel tu již od stavby a nikdo se ho nechystal odklidit, takže dětem sloužil jako lavička a proto mu říkali 'sedačka'.
"Tak ukaž!" vybídl ji Martin, sotva dosedl vedle ní.
"Hoříme netrpělivostí!" dodal Kryštof, když dosedl na opačné straně kmene, takže měla kluky po obou svých rukách.
"Jistě jste nezapomněli, co jsme si včera společně donesli," začala Katka pěkně zeširoka. "Je to zajímavější než čekáte."
"Ty už jsi tu knihu celou přečetla?" rýpnul si Martin.
"Na to je moc těžká," řekla dvojsmyslně. Byla to pravda na váhu i na složitost čtení starodávných textů. Ale nenechala se od kluků rozházet. Počkala až se oba pohodlně usadili a pak začala tajemným hlasem.
"Přidržte se radši pevně ať nespadnete a koukejte se!" řekla a natáhla před sebe pravou ruku dlaní nahoru. "Noxyfpu groš!"
V té chvíli oba kluci ztuhli jako dva kusy dřeva.
Nad Katčinou rukou cosi zavířilo. Nerozeznali, co to vlastně bylo, ostatně to hned zmizelo, ale na Kateřinině dlani najednou ležela - stará stříbrná mince.
"Viděli jste to?" zeptala se jich.
Pravda, s povislou bradou nemohli ani odpovědět. Konečně se aspoň Martin trochu vzpamatoval.
"Co to, proboha, bylo?"
"Čáry," řekla Katka. "Tak aby bylo jasno, našli jsme spolu skrýš nějakého čaroděje nebo čarodějnice. Ta kniha, kterou jsme si půjčili, je čarodějná a je plná pravých kouzel. Jedno jste právě viděli. Chcete to zopakovat?"
"Se ví!" dychtil hned Kryštof.
"To snad nejni možný!" lamentoval Martin.
Katka opět natáhla ruku, pronesla vážně zaklínadlo a na její dlani se objevil druhý stříbrný peníz.
"Símtě, jak to děláš?" vyzvídal hned Martin.
"Jednoduše," řekla. "Prostě čaruji. Zkuste si to taky. Dejte ruku jako já a opakujte po mně: 'noxyfpu groš'!"
Nad její dlaní už potřetí zavířilo cosi podobného malému prachovému tornádu a objevil se třetí peníz.
"Noxyfpu groš!" opakoval po ní Martin a hned nato i Kryštof.
Jenže se nestalo vůbec nic. Ani prachové tornádko, ale ani peníz. Oba kluci jen zklamaně vzdychli.
"Aha!" došlo Kateřině. "Chybí vám zasvěcení."
"Cože nám chybí?" dotírali na ni.
"Zasvěcení," opakovala. "Musíte se zkrátka té knize pěkně představit, jinak vás neuzná za hodné její pozornosti."
Kluci na ni koukali opravdu jako telata na nová vrata.
"Zasvěcení?" opakoval po ní pomalu Kryštof.
"Přesněji 'zawedjenj'. Víte co?" rozhodla Káťa. "Dnes po obědě naši odjedou a budu doma sama. Přijďte k nám po obědě a ukážu vám všechno přímo u té knihy. Možná i to zasvěcení... i když já jsem to měla jednodušší, protože pak byla noc."
"Je v tom nějaký rozdíl? Den nebo noc..." nechápal Kryštof.
"Rozdíl v tom je," přikývla. "A velký! Nesmí vám vadit, že budete po zasvěcení nějakou dobu světélkovat."
"A ty jsi... taky světélkovala?" zeptal se Martin.
"Taky," přikývla. "Mohla bych si pod peřinou klíďo číst bez lampičky. Nejvíc mi svítily ruce, ale do rána to všechno přestalo. Bát se toho nemusíte."
"Ukaž nám to ještě jednou!" požádal ji Martin a oba, Martin i Kryštof se sklonili až k její dlani.
Katka jim vyhověla a zakrátko držela v ruce čtvrtou minci.
"Poslyš, víš aspoň, že ti přitom trochu světélkovala dlaň?" obrátil se Martin na kamarádku.
"Nevím," přiznala. "Ale nedivím se tomu. Je to možné."
"A co přitom na ruce cítíš?" chtěl vědět Martin.
"Nic," odvětila. "Trochu to lechtá, ale jinak nic. Pak v dlani najednou cítím další minci. To je všechno."
"A co je to vlastně za mince?" staral se Martin.
"V knize se jim říká 'groš'," ujistila ho. "Možná to budou Pražské groše, jak se o nich učí v dějepise."
(Mýlila se. Byly to římské groše z přelomu letopočtu. Za třicet takových stříbrných grošů prý zradil Jidáš Krista...)
"A co s nimi děláš?" zeptal se Kryštof.
"Nic," přiznala. "Schovávám si je, ale nevím, k čemu by mi byly. Vsadím své boty, že dneska už dávno neplatí."
"Neplatí," souhlasil Martin. "Ale Pražské groše kdysi razili ze stříbra. Možná jsou opravdu stříbrné. Pak by se daly nabídnout do klenotnictví nebo do nějaké numismatické prodejny."
"A potřebujeme to?" zeptala se ho. "Nepotřebujeme. Tak se je nesnaž prodávat. Ještě by to na nás upozornilo archeology. Ani nevím, jestli se takové mince běžně prodávají. Tyhle čtyři si teď vezměte, každý dva... já jich mám doma víc, ale opravdu nevím, co s nimi. Líbí se mi, jak se lesknou, vypadají jako nové."
"To možná jsou," řekl Martin zamyšleně.
"Čerstvě vyčarované," souhlasila.
"Nejen to," řekl Martin. "Umíš ještě něco?"
"Umím," přikývla. "Ale třeba byste pak nejedli."
"Něco eklhaft?" vyzvídal Kryštof.
"Ani ne," řekla. "Ale co, posuďte sami. Noxyfpu koláč!"
Na dlani se jí objevil veliký makový, jemně pocukrovaný koláč. Sotva se jí na dlaň vešel. Podala ho Martinovi, pak stejným kouzlem vyčarovala druhý a podala i Kryštofovi.
"Ochutnejte!" pobídla je. "Já už jsem jeden snědla. A další si nedám, nemohla bych pak obědvat a našim by to bylo divné."
Kluci se do té pochoutky zahryzli jako dva vlci a jedli, až jim za ušima lupalo.
"Chutnalo?" zeptala se jich, když oba koláče zmizely.
"A jak!" řekl ještě plnou pusou Martin.
"Řekla bych, že čarodějové hladem netrpěli," kývla hlavou Katka. "Hele, kluci, jak jsem řekla, naši dnes odpoledne odjedou. Přijďte k nám, budeme to zkoumat společně. Teď bych to mohla zkoumat jen sama a to mi věřte, nevydržela jsem čekat, musela jsem vám to ukázat. Ale řekla bych, že tohle tajemství stojí za to zachovat. Jste pro?"
"Takže to nechceš předat archeologům?" došlo Martinovi.
"Nechci," řekla pevně. "Ta mrtvá nás přece snažně prosila, abychom knihu uschovali, aby se nedostala do rukou nehodným lidem. A nezlobte se, jakmile to archeologové dají na veřejnost, určitě by se toho ti nehodní zmocnili."
"No jo, ale kam ji chceš v paneláku schovat?" namítl Kryštof. "Nakrátko do svého pokojíku, ale tam to jistě rodiče objeví!"
"Já se po nich podívám," řekla Katka. "V té knize je taková kapitola, jmenuje se 'Skregsze wszelikie' neboli kapitola právě o skrejších všeho druhu. Víte co? Já teď půjdu dom a podívám se, co je v té kapitole. Vy půjdete taky dom a do oběda vymyslíte, co uděláme s tím skalním obydlím. Myslím, že je špatné nechávat tam mrtvolu jen tak. A po obědě přijdete k nám. Nikdo nás rušit nebude, jednak to lépe projednáme, jednak vás zkusím představit knize, abyste na mě jen tak nekoukali. Tedy - 'zasvětit' do jejího tajemství. Máte něco proti tomu?"
Pochopitelně neměli, takže se hned poté rozešli.
Až by to bylo podezřelé - kdyby je někdo sledoval.
Naštěstí si jich nikdo nevšímal...

=*=

Sotva auto s Kateřininými rodiči zmizelo za rohem, ozvalo se na dveře nedočkavé klepání.
"Máme přece zvonek!" napomenula Katka kluky, když jim otevírala dveře.
"Ten by rušil sousedy," mínil Kryštof.
"Pozveš nás do svého budoáru?" zeptal se vážněji Martin.
"Kam jinam?" pokrčila rameny. "Jak jsme se dohodli, ne?"
Následovali ji opatrně, skoro by našlapovali po špičkách, aby v domě nikdo nic neslyšel. Katka už měla pro ně ve svém pokojíku připravené židle vypůjčené z obýváku. Pokojík měla uklizený, postel vzorně ustlanou a stůl úplně prázdný.
"Nejprve pokec," rozhodla. "Pohodlně se u mě posaďte, ať mi nevynesete spaní, a poslouchejte."
Kluci v mžiku nasedli na židle a napjatě čekali.
"Takže bod číslo jedna," začala Katka, jako kdyby o nic nešlo. "Skrýš pro knihu. Řekla bych, že prozatím bude u mě, mě přece jen rodiče tolik nekontrolují jako vás."
"Jak můžeš vědět, jestli nás naši kontrolují?" zaškaredil se na ni trochu Kryštof.
"Zrovna dneska vás sprdli za nepořádek ve vašem pokoji," řekla. "No nedivte se, jsem přece čarodějnice!"
Kluci zůstali s otevřenou pusou. Zejména protože to byla čistá pravda, neboť museli doma zbytek dopoledne uklízet.
"Pokračujme," nenechala je vzpamatovat. "Starost o dům ve skále hoďte za hlavu, to už jsem zajistila."
"Jak, prosím tě?" vybuchl i Martin.
"Byla jsem tam ještě před obědem a překryla jsem vchod hlínou i s trávou," ujistila je. "Budete mít asi problém najít, kde to bylo, ale hlavní je, že to nenajde nikdo jiný."
"Jak jsi to..." začal Kryštof, ale hned se sám zarazil. Hloupá otázka, když je kamarádka čarodějnice!
"Dozvěděla jsem se to z kapitoly o skrejších v Lexikonu," uklidnila zvědavost obou. "Napadlo mě hned to vyzkoušet a to si pište, že je to dokonalá skrejš!"
Kluky ani nenapadlo pochybovat. Jestli nějaké pochybnosti měli, rychle je raději spolkli. Správně tušili, že by byli za velké pitomce. Katku je lepší neprovokovat.
"Takže bod tři, kniha," pokračovala klidně Katka. "Podbod - zasvěcení. Pánové, teď se musíte oba trochu přemoci, já vám jen trochu pomohu."
Otočila se, otevřela šuplík, vytáhla těžkou knihu - kluci si všimli, jak ji dočista vypulírovala - a otevřela ji na druhé stránce, na 'List zawedjenj'.
"Tohle musíte každý, jeden po druhém, nahlas přečíst. Já se jen budu dívat, jestli to čtete správně a zastavím vás, kdybyste to četli blbě," vysvětlovala jim jako kdyby byla jejich o hodně starší brácha. "Jasný? Kdo jde první?"
Klukům se pochopitelně nechtělo. Ne že by je to nelákalo, ale přece... čarodějnictví má v Čechách příchuť pekla a zmínky o světélkování vzdáleně připomínaly radioaktivitu. O té sice nic nevěděli, jen to, že přitom něco světélkuje, ale teď se jim to určitě vynořilo z paměti.
"Střihneme si!" navrhl ulehčeně Kryštof, neboť s bratrem v těchto soubojích obvykle vyhrával. Tahle metoda hodně závisí na psychologii hráčů a Kryštof v ní byl podle všeho lepší.
"Tak jo," přistoupil na to jeho bratr, i když si byl vědom, že to brácha jako vždy vyhraje. Asi se mu trochu příčilo přihlásit se dobrovolně a radši by to ponechal na osudu.
Kluci si tedy střihli, že vítěz půjde první. Kupodivu vyhrál Martin, i když se spíš zdálo, že Kryštof výjimečně úmyslně prohrál, aby nemusel jít první. Vítězství nevypadalo věrohodně, ale Martin je přijal s ulehčením a Kryštof s ještě větším. Katka usadila Martina na své místo k psacímu stolu, rozložila před něho knihu a sama se k němu naklonila zprava, Kryštof zaujal místo po bratrově levici.
"Tak začni a čti to nahlas, není to žádná sranda," vybídla kamaráda vážně.
Martin tedy s malou dušičkou začal. Katka s Kryštofem sledovali částečně text, jestli se Marťa od něho neodchyluje, částečně také Martina, neboť oba zajímalo předem avizované světélkování. Celou dobu se však nic nedělo. Martin se zpočátku zadrhával, ale brzy si zvykl na zvláštnosti starého textu a dočetl to skoro plynule.
Jakmile ale dočetl, bliklo to a Martinovy ruce začaly modravě světélkovat, přesně tak, jak to Katka předpovídala. Navíc se Martinovi rozježily do všech stran vlasy a vůbec se neohýbaly pod vlivem přitažlivosti zemské, jak by asi měly a jako tomu bylo ještě před chvilkou. Kryštof při pohledu na bratra vyprskl smíchy.
"Vypadáš jako odkvetlá pampeliška," poškleboval se mu.
"O tom jsi mi neřekla!" obrátil se Martin vyčítavě na Katku.
"Na sobě jsem si toho ani nevšimla," přiznala. "Měla jsem spoustu jiných starostí. Je to ale možný. Jak se cítíš?"
"Jde to," pokrčil rameny. "To 'Vítej, čaroději' jsi říkala ty? Znělo to nějak divně, jako kdyby to říkal někdo úplně jiný!"
Kryštof okamžitě ztuhl. Nic takového přece neslyšel! Jenže Katka se tvářila, jako by to patřilo k věci.
"Já to včera taky slyšela," přikývla nenuceně. "To ale u mě v pokoji nikdo nebyl, jen ta kniha. Nejspíš to bylo od ní."
"Jůůů, mluvící kniha!" řekl nábožně Martin.
"Já nic neslyšel," přispěchal se svým postřehem Kryštof.
"Já teď taky ne," souhlasila Katka. "To asi slyší jen ten, kdo právě dočetl 'List zawedjenj'. Takže kniha uznala Martina jako dalšího čaroděje. Měl by sis to vyzkoušet."
"Jak, vyzkoušet, prosím tě?" vyhrkl Kryštof.
"Jednoduše," řekla Katka. "Zvedni ruku a opakuj po mně: 'noxyfpu koláč'!"
V té chvíli jí opět nad dlaní zakroužil ten podivný prachový vír a najednou držela v ruce stejný koláč jako dopoledne. Podala ho bezmyšlenkovitě Kryštofovi, ale napjatě sledovala Martina.
"Noxyfpu koláč!" přál si Martin.
Nad jeho modře svítící dlaní také zavířil prašný vír a pak se objevil stejný koláč.
"Funguje to!" vykřikl Martin nadšeně. "Jsem taky čaroděj!"
"Já to chci taky!" řekl Kryštof. Jak se tomu zprvu vyhýbal, tak po tom najednou zatoužil. Kupodivu mu nevadilo, že bratrovy ruce modravě svítí jako nasvícené nějakým reflektorem a že má hlavu jako odkvetlá pampeliška.
"Tak se vyměňte!" pobídla je Katka.
Kluci se rychle vyměnili. Kryštof přitom vrazil koláč Kátě a ta ho položila na kraj stolu, zatímco Martin se do svého koláče zakousl, jako kdyby nebyli právě po obědě. Kniha pořád modravě světélkovala jako Martinovy ruce, ale Katka si toho nevšímala, ukázala Kryštofovi počátek textu a Kryštof začal nedočkavě číst.
Jenže v té chvíli sebou list knihy prudce škubl a otočil se o stránku dál. Kryštof udiveně zmlkl.
"Co je to?" podíval se nerozhodně na Katku.
"Nevím," odvětila neurčitě.
Otočila list zpátky a přidržela ho prsty. Zdálo se jí přitom, že ji něco - asi nějaká elektřina - jemně bodá do prstů, ale tak snadno se vzdát nechtěla.
"Zkus to znovu," pobídla kamaráda.
Jenže po prvních dvou slovech sebou list opět prudce škubl, vytrhl se Katce zpod ruky a v mžiku byl zase o stránku dál, takže Kryštof nemohl číst.
"Počkej, pusť mě k tomu!" odstrčila Katka netrpělivě Kryštofa od knihy a sama se zadívala, co je tu napsané.
"Heleďte se!" ukázala nahoru na další stránku. Kniha pořád modravě světélkovala, ale bylo vidět, že písmena na pergamenu jsou černá jako uhel. Jen jedna věta na horním okraji listu slabě krvavě rudě žhnula.
"Je to jasné," obrátila se Katka na kamarády.
"Co je jasné?" vyhrkl Kryštof.
"Kniha tě nechce!" dodala Káťa. "Jsi přebytečný."

=*=

Kryštofovi okamžitě povisly koutky úst a bylo mu do breku.
A přitom si to zavinil sám! Samozřejmě předem uhodl, jak bude Martin 'střihat' a sám si zvolil, jak to dopadne! Jenže teď je Martin čaroděj a on, Kryštof, ne. Kniha ho nechce! Takovou prohru si snad ani nezasloužil!
"Takže..." polykal slzičky... "Takže nebudu jako vy?"
"To jsem neřekla!" opravila ho Katka. "Podívej se, tady je to jasně napsané. 'W geden den enem geden nowic muozse bjtj. W gedno nowolunie dva nowice uwietam a w geden gar enem pro truoch nowicuow miesto gest!'" četla rudě světélkující nápis.
Viděla, jak oba nechápavě koukají, takže to raději přeložila:
"To znamená: v jeden den může být jen jeden nový čaroděj, v jednom měsíci jen dva a v jednom roce nanejvýš tři. Kniha má asi nějaká omezení, nemůže mít čarodějů podle libosti. Já i Martin jsme to četli v jiný den, ale ty bys byl dneska už druhý a v tomto měsíci třetí. A jak si můžeš sám přečíst, kniha to nedovolí."
"Takže až zítra?" došlo Kryštofovi, i když jen zčásti.
"Zítra bys byl třetí v měsíci," řekla Katka. "Třetí můžeš být jen v roce. Musíš počkat až do příštího měsíce."
"No a zatím budeme chodit všude spolu," přisadil si Martin. "O nic zajímavého nepřijdeš."
"Jenže ty budeš čarovat a já ne?" vztekal se Kryštof.
"Smůla, brácho!" řekl Martin. "Osud rozhodl. A taky kámen - papír - nůžky. Nestěžuj si, je to spravedlivé!"
Kryštof zmlkl. Věděl nejlépe, jak je to spravedlivé! I kdyby to měl být trest, přivolal si ho na svou hlavu sám. Kdyby 'střihání' schválně neprohrál, ale vyhrál, byl by tím postiženým Martin.
Ale to už jsou jen 'kdyby-chyby'.
"Nebuď smutný," litovala ho Katka. "Beztak se to musíme nejprve naučit. Vždyť ani já toho moc neumím. Možná - vlastně určitě - jsem toho z nás tří přečetla nejvíc, ale tahle kniha má pět set hustě popsaných stran a než je přečteme a vyzkoušíme, co je pro nás zajímavé a co ne, to ještě uteče vody! Můžeš se to přece učit s námi, jen si to hned neodzkoušíš, ale za měsíc už tě kniha nevyhodí a budeme na tom všichni stejně."
"A prvního je už příští týden!" připomněl bráchovi Martin.
"Ve středu," upřesnila to Katka. "To jsou už jen tři dny, to bys měl vydržet, nemyslíš?"
"Táta občas říká: 'to vydržím i pod vodou!'" dodal Martin. "Osud je ale osud, s tím nic nenaděláme!"
Kryštofovi nezbylo než obrnit se trpělivostí.
Pohnojil si to přece sám!


Zpět na seznam knih

Anketa

Jaké byste uvítali edice našeho nakladatelství?
Cestopisy (39248)
Poezie (41041)
Fotografie (39631)
Přírodní medicína (38243)
Komiksy (39594)

V této anketě jste již hlasoval.

Nové knihy

Voják Země

Woodoo

Čarodějky 1. Galena 2.Cesta za ztraceným časem


© 2021 Nová Forma s.r.o.
Publikování a šíření obsahu je bez souhlasu provozovatele zakázáno. | Nová Forma - nakladatelství | www.kniznieshop.cz | jooble.cz - vyhledá práci
Počet návštěv: 6917215