Knihy - Theologia minor

Ukázka z knihy
Existují okamžiky v životě jednotlivce i společenství, kdy se přítomnost Ducha téměř hmatatelně manifestuje, kdy dochází k velikým znamením, kdy se něco stane. Takovým okamžikem byla například událost v Jeruzalémském večeřadle o letničních svátcích roku 33, o níž nám podávají zprávu Skutky apoštolské. Takové okamžiky jsou důležité, protože lidstvo stále potřebuje na své cestě k Duchu mít určité záchytné body. Důležité je ale vědět, že působení Ducha se jimi nevyčerpává. Tyto okamžiky se podobají prolomení hráze - od nich je zřetelně vidět mocný proud, který ale musel existovat a nabýt síly už předtím, jinak by k protržení hráze nikdy nedošlo. Proudění, tok Ducha často nazýváme inspirací. Projevuje se v oblasti myšlení i nadání v náhlém zmnožení lidských schopností v nabytí zcela nových kvalit a v nalezení úplně nových řešení. Jde vlastně o dosažení jakéhosi nového stupně vědomí.
I přes existenci takového stavu, či úrovně vědomí, je principem ducha, že se nikdy nezastavuje na dosažené úrovni, že všechny hranice překračuje a proniká. Mohli bychom zde hovořit o \"Red Queen Effect\", tj. chceš-li zůstat na místě, musíš utíkat kupředu; chceš-li se dostat dopředu, musíš utíkat ještě rychleji. Proto si nikdy nelze onen vzácný a slavný stav \"vduchovnění\", inspirace, přivlastnit a hrdě připojit k svému Já, pyšnit se jím jako přídomkem. Proto je nesmyslné, jestliže si různé instituce nebo jednotlivci osobují právo Duchem vládnout. Naopak, kdo něco takového tvrdí, prozrazuje, že Ducha nezná. Toto neustálé puzení Ducha kupředu a vzhůru v posledku relativizuje i naši zkušenost - chceme-li si po určité době ověřit svůj zážitek, většinou nalezneme jen prázdné skořápky. Veškeré výpovědi o \"zkušenosti Ducha\" mají tedy jen relativní význam a relativní platnost: Zkušenost Ducha nelze popřít, ale zároveň se o ní nedá mluvit jako o minulé, stejným způsobem, jako mluvíme o událostech historie nebo svého života. Duch je v našem životě přítomen skrze Logos; jím se zároveň otevíráme jeho budoucnosti.
V současné době se setkáváme převážně s dvěma typy tvrzení o \"vlastnictví Ducha\". Jeden typ výpovědí je individuální (byť často formulovaný podle určitého vzorce) a setkáváme se s ním například u letničních křesťanů. Jejich vyprávění o setkání s Duchem bychom měli přijímat s úctou, na druhé straně z něj nemůžeme přirozeně činit žádné závěry, tím méně se nechat nutit do určité formy vnímání či prožívání. Ti jemnější z nich už stejně pochopili, že ani to, co považovali za rozhodující událost svého života a co jim poskytlo rozhodující jistotu, bylo jen formou, pod kterou Duch vystupoval a ve které na ně působil.
Dále si Ducha přivlastňují různé instituce a zde je třeba mít se vpravdě na pozoru. Bohužel neplatí, že se zde hochštaplerství a lež rychle demaskují: Kolik německých duchů (i významných) svedl nedávno nacismus, chtějící být naplněním třetího stadia Hegelovy individuace ducha! Komunismus se svou vidinou spravedlivého všelidského společenství zavedl neméně duší a s výsledkem sotva méně tragickým, než onen jeho krátkodechý souputník a protivník. Ale i tam, kde majetnictví Ducha reklamují instituce podstatně úctyhodnější, jako například katolická církev, nebo \"celosvětová akademická obec\", není možno s takovým ohraničením Ducha souhlasit. U institucí tohoto druhého typu je škoda zmírněna tím, že se tyto instituce většinou, alespoň v určité části svých členů a v omezené míře, působení Ducha otvírají. Často v nich ovšem dochází k trapným a směšným situacím, jako když zcela neduchovní církevní představitel s nejvyšší parádou \"udílí Ducha\" mladým, leckdy skutečně oduchovnělým křesťanům, nebo když jinak kriticky a kreativně myslící vědci poklonkují před senilní \"akademickou autoritou\". Zajímavým projevem takového \"institučního Ducha\" je např. tzv. efekt politbyra, kdy inteligentní a informovaní lidé v zájmu jakési chtěné a předpokládané jednoty, zcela potlačí své vlastní uvažování a \"odkývají\" to nejhorší možné katastrofální řešení.
Božského Ducha můžeme od předcházejících falešných podob ducha odlišit mimo jiné tak, že Boží Duch je vždy principem oživujícím. Veškerý život má v sobě cosi z moci Ducha a tvoří jeho předstupeň a naopak nic, co povstává z moci Ducha, nemůže být mrtvé nebo strnulé. Nicméně je to zvláštní život - život, jenž sám sebe neustále překonává a popírá. Jaký to protiklad oproti Logu, jenž hledá své vlastní potvrzení a smysl, jenž touží \"stát se tělem\". Duch se, aspoň za současných pozemských podmínek, nemůže nikdy stát tělem - nebyl by již více Duchem.